TLDR: Z pramenů známý zvyk libation alias zalévání nebožtíků alkoholem byl v nálezu na 1700 let starém pohřebišti demonstrován i v praxi. Hrobokopové totiž našli hroby, v nichž k ostatkům vedly různé typy trubiček. Studie tuna.

Největší kec dějin je idea, že lIdI dŘíV bYlI jInÍ nEž jSmE dNeSkA mY! Ačkoliv samože dochází na posuny kulturní, ekonomické i další, v jádru jsme furt všeci lidi – a krásný příklad za všechny fčil odkryli hrobokopové na jihu Francie…

Našli tu totiž 1700 let staré římské pohřebiště, kde mrtví dostávali do hrobu nejen květiny – ale tekuté dary přes hliněné trubice!

„Kde se dneska nacházíme?”

Přesuňme se do okolí bývalého přístavu Olbia (dnes Hyères), právě tu vědátoři našli více než 160 pohřebních konstrukcí, často se stopami ohně. Těla byla spalována na dřevěných hranicích nad obdélnými jámami, jejichž stěny zčervenaly žárem a zbytky dřeva a kostí se propadly dovnitř.

Spolu s popelem byly nalezeny i rozteklé bronzové předměty, vázy, skleněné lahvičky na parfém či malé nádoby – některé se do hrobu přidávaly už před zapálením hranice, jiné až poté.

Některé kosti byly ukládány do nádob nebo rozložitelných (typicky dřevěných) futrálů, jiné volně do jam. Podle archeologů z Francouzského institutu preventivního výzkumu (Inrap) to svědčí o společenské rozmanitosti a různých rituálech – nebyl jeden „předepsaný” způsob, jak schovat nebožtíka do země, zjevně se tolerovaly různé přístupy!

„No pěkný, ale co ten chlast?”

Ano, dost faktů o kultuře a jejím zkoumání – navnadil jsem vás totiž na něco jiného… Ano, většina hrobů měla také jakýsi „alko kanálek“, kterým se do země dolévaly víno, pivo nebo medovina – zřejmě jako obětina bohům či duši zemřelého. Často podle autorů výzkumu šlo o amfory zapíchnuté hrdlem dolů, připomínající dnešní zavlažovací trubky na květiny!

Prohlášení výzkumníků přímo vypíchlo jednu hrobku s pohřební hranici. Její stěny jsou zčervenalé a tým našel mezi spálenými kostmi kovové hřebíky, což naznačuje, že zesnulý byl zpopelněn na dřevěné konstrukci, jako je nosítka nebo postel.

Poté tu někdo zanechal (na pravděpodobně uhašených zbytcích hranice) džbán a dvě malé nádoby. Jámu nakonec pozůstalí uzavřeli střešní krytinou z tašek a částečně ji zasypali, ale tak, aby konstrukce udržela otevřený její alkanál – dvě svislé půlkruhové tašky. Zalévání nebožtíků chlastem tedy bylo věru propracované!

„Nojo, ale nemohly by to prostě být… odtoky pro to zalévání kytek?”

Tomu neodpovídá nálezový kontext. Trubice se objevují uvnitř hrobových jam, často vedoucí až k popelu nebo urně. Kdyby šlo o zalévání rostlin, směřovaly by spíše k povrchu, ne hluboko k ostatkům. V mnoha případech také nejde o tenké trubky, ale o části amfor zapíchnuté hrdlem dolů – tedy nádoby, které původně sloužily k nalévání tekutin.

U několika podobných hrobů (v Itálii, Španělsku i Galii) se v zemině kolem trubic našly stopy vína, medoviny nebo piva – konkrétně zbytky kyseliny vinné a organických cukrů, které odpovídají alkoholickým nápojům, ne vodě.

Z pramenů navíc víme, že staří Římané měli pro tento zvyk vlastní pojem – libatio. Šlo o rituální vylévání tekutin (nejčastěji vína, medu, mléka nebo oleje) jako oběť bohům, duchům či mrtvým. A několik antických autorů to přímo spojuje s pohřebními obřady!

Skutečně se tedy zdá, že staří Římané zalévali spíše duši nežli kytky zemřelých. A to je něco, s čím zejména čeští čtenáři v období po Dušičkách rezonuje víc, než by možná zprvu čekal!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]