TLDR: Nová analýza ostatků staroegyptských princezen ukazuje robustní svalové úpony, zhojená zranění a stopy aktivit odpovídajících lukostřelbě, lovu nebo bojovému výcviku. Studie tuna.

Bylo nebylo, čtyři dcery faraona Amenemhata II., živé v 19. století před naším letopočtem na vrcholu doby bronzové… byly pohřbeny v pyramidovém komplexu v Dáhšúru jižně od dnešní Káhiry. Tadá, to, čím obvykle pohádky končí („a pokud neumřely…“ tak tyhle už ano), nyní ale naopak nastartovalo zajímavý archeologický objev!

Princezny se jmenovaly Khenmet, Ita, Itaweret a Sathathormeryt – a podle nového výzkumu rozhodně nevypadaly jako stereotypní křehké šlechtičny, které život trávily v paláci mezi polštáři a zlatem…

„Proč jsme to nevěděli dřív?“

Jejich těla byla sice objevena už v 19. století, ale dlouho ležela v depozitářích – což je způsob, jakým to v archeologii chodí zcela běžně! Jacquese de Morgan je vyhrabal v Dáhšúru v letech 1894–1895, jeho nálezy se ale až nedávno znovu dostaly do pozornosti během kurátorské práce v Egyptském muzeu v Káhiře…

Nová studie se ale nedívala jen na čtyři princezny spojené s Amenemhatem II., nýbrž celkem na šest královských jedinců – pět princezen a krále Hora z období Střední říše. Až moderní analýza kostí tak ukázala, že přinejmenším některé z těchto žen byly mimořádně fyzicky aktivní!

Všechny čtyři zmíněné princezny měly silně vyvinuté svalové úpony, hlavně na horních končetinách, což odpovídá opakovaným intenzivním pohybům – například napínání luku, stabilizaci zbraně nebo práci s palcátem a dýkou!

„Jak se pozná lukostřelba z kostí?“

Kost není mrtvá tyčka, která v těle akorát drží maso pohromadě. Během života reaguje na zátěž – když určité svaly a šlachy používáte opakovaně a intenzivně, místa jejich úponů se mohou měnit, zesílit nebo zdrsnit. Bioarcheologové pak z podobných stop opatrně odhadují, jaké typy pohybů člověk dlouhodobě dělal…

U lukostřelby se očekává výrazná a opakovaná práce ramen, paží, zad a rukou. Jedna strana těla drží luk, druhá táhne tětivu, trup stabilizuje postoj a celé se to opakuje tisíckrát. Pokud někdo trénuje dlouhodobě, kosti a svalové úpony se mohou časem chovat dost typickým způsobem.

Nutno zmínit, že dané tělesné změny mohou být také ovlivněny věkem, genetikou a dalšími elementy. K tomu se ještě dostaneme u slabších míst práce…

Samože z toho taky nepoznáme, zdali daná osoba lukem střílela do terče, na politické vězně nebo po rabiátech, které pronásledovala po nocích oděna do kápě – ale významně to ukazuje, že šlo o člověka zvyklého na specifickou fyzickou zátěž!

„Co to bylo s těma zbraněma?“

Luky (a šípy) navíc nebyly to jediné, co se v jejich hrobkách původně našlo – krom nich byly princezny pohřbeny také s palcáty a v jednom případě i zdobenou dýkou. Podle autorů pravděpodobně nešlo jen o symbolické rekvizity. Zbraně mohly – do nějaké míry – souviset s činnostmi, které ženy opravdu vykonávaly…

To je zajímavé hlavně proto, že egyptologové dlouho podobné zbraně v hrobech královských žen vykládali spíš jako symbol prestiže, ochrany v posmrtném životě nebo rituální výbavu. Nová interpretace říká, že možná ano, symbolika tam být mohla – ale kosti naznačují, že u přinejmenším u této čtveřice dané předměty nemusely být jen luxusní dekorace pro záhrobí.

Princezna Ita, která zemřela zhruba ve věku 28 až 34 let, měla podle autorů výrazné horní končetiny a byla pohřbena s mimořádně krásnou dýkou. Itaweret, zemřelá přibližně mezi 20 a 34 lety, vykazovala znaky spojované s lukostřelbou.

Khenmet byla starší, zhruba v pozdních třiceti nebo čtyřiceti letech, a i přes řídnutí kostí měla robustní ligamentární úpony. Podobné stopy studie našla i u princezny Noub-Hotep a krále Hora…

„Co říkají zranění?“

Některé princezny navíc nesly stopy zranění – například zlomená žebra nebo kosti nohy. Zranění byla zhojená, což naznačuje nejen tvrdý životní styl, ale i přístup k velmi kvalitní péči, která se nemusela dostávat každému, kdo ve starověku zrovna disponoval vyvinutou muskulaturou!

Zhojená zranění jsou v archeologii vždycky malé okno do života, ne jen do smrti. Říkají, že člověk přežil něco, co ho mohlo na dlouho omezit, a že měl pravděpodobně nějakou podporu okolí. U královských žen to není šok, elita měla lepší výživu, péči i zázemí. Zároveň ale zranění připomínají, že palácový život nemusel být jen sezení v hedvábí a čekání na malíře portrétů…

Mimochodem, divokému životu odpovídá i věk dožití – ve starověkém Egyptě, zvláště u vládnoucí třídy, věru nebylo zvykem ve vysoké míře umírat v aktivním věku. A to ačkoliv ženy měly, bohužel, vzhledem k rizikům spojeným s těhotenstvím a porody v daném věku také vyšší zdravotní rizika.

„Takže zemřely v boji?“

To nevíme. Reálně důvod jejich smrti neznáme – práce toliko nemyslí, že princezny zemřely následkem zranění. Zároveň ale také jejich kostry byly poměrně neúplné – zachovalo se jen asi 38–58 % jednotlivých koster, všem čtyřem chybějí lebky i měkké tkáně, takže se doklady příčiny smrti (ať ve formě zranění či choroby) nemusely prostě zachovat.

Stejně tak – jak je u archeologie běžné – nemáme ani páru, zdali vážně dělaly lukostřelbu nebo „bojovaly“ s kýmkoliv kdekoliv. Slabším místem práce je taky skutečnost, že se tu řešila jen daná elita v dané době – bez širšího srovnání s běžnou populací je těžké říct, jak výjimečné tyto znaky byly.

Přesto je tenhle nález mile protivný vůči stereotypům. Ukazuje, že egyptské princezny ze Střední říše možná nebyly jen pasivní ozdobou dynastie, ale přinejmenším byly s to pro pírko i městskou zeď přeskočit! Byť do egyptské Xeny tedy jisté i nejisté závěry mají spíše daleko – je vlastně fajn, že napříč čtyřmi milénii mohou mít egyptské princezny i tak nemalý kulturní dopad. Pro civilizaci, která byla posedlá nesmrtelností, je to svého druhu pasující pocta!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]