TLDR: Historická města obvykle rostla tak, že někdo staví kanalizaci a někdo jiný si zatím nechá postavit palác velikosti tisíců Fabií. Mohendžodaro ale možná ukazuje, že to šlo i jinak. Studie tuna.

Na mnoho bolístek i boláků dnešního světa bychom dost možná měli lepší odpovědi, kdyby bylo jasnější, odkud vzešly. Lidé, kteří se zaklínají tím, že „tO tAk bYlO vŽdYcKy“ totiž rádi zapomínají, že „vždycky“ definují délkou paměti jednoho lidského života. Civilizace je ale, a možná to mnohé překvapiví, daleko delší!

Řešení toho, jak a proč se v ní vzaly bohatství, tak mnohé mohou říct i dnešní společnosti. Přičemž dosud to bylo se vznikem měst & vznikem bohatství obvykle prosté – oba jevy šly obvykle ruku v ruce, a spolu s tím stoupala i nerovnost. Ale, jak ukazuje nová studie, neplatilo to automaticky vždy a všude!

„Jak se dá měřit bohatství?“

Studie analyzovala 309 domů v největším městě dávné civilizace Indu. Velikost domu použila jako hrubý ukazatel majetku – a v zásadě při tom zjistila, že rozdíly mezi bohatšími a chudšími byly menší než v mnoha srovnatelných starověkých městech.

Tohle je samože zjednodušení. Velký dům nemusí vždy znamenat boháče a menší dům nemusí znamenat starověkého chudáka v garsonce. Někdo mohl vlastnit víc zboží, půdy, dobytka, šperků nebo vlivu, který se do půdorysu nepropíše…

Přesto – jelikož staré civilizace nám nezanechaly své matriky a finanční úřady, u dávných měst je velikost obytného prostoru jeden z mála ukazatelů, který se dá systematicky porovnávat! A tak budeme muset vzít za vděk i jím, vědoma, že nejde o dokonalou metriku!

„Jak moc rovnostářské bylo?“

Tzv. Giniho koeficient Mohendžodara vyšel 0,44 – zatímco bronzový Knóssos měl 0,86 a mayské Palenque 0,75. Čím větší numero, tím větší nerovnost. A co je ještě zajímavější – s časem se nerovnost v Mohendžodaru zmenšovala, i když město dál prosperovalo.

To je na starověké město docela provokativní výsledek. Jsme zvyklí, že růst měst znamená růst vrstvy těch, kteří mají víc, a vrstvy těch, kteří mají tak maximálně dobrý výhled na cizí majetek.

Jenže Mohendžodaro jako by říkalo, že město může růst, infrastruktura se může zlepšovat – a přitom se z něj nemusí automaticky stát monumentální pomník nerovnosti.

„Do čeho ty prachy vrazili?“

Místo pyramid, chrámových megaprojektů a hrobek pro boho-krále investovali lidé z Indu do cihelných stok, uspořádaných ulic, standardizovaných vah a opatření, která zjevně sloužila širšímu provozu společnosti.

Civilizace Indu je v tomhle dlouhodobě zvláštní. Má velká města, promyšlený urbanismus, kanalizaci, odvodnění, standardizované cihly, váhy a rozsáhlé obchodní sítě. Ale chybí jí ty nejokázalejší znaky starověké moci, které tak milují učebnice – obří královské hrobky, triumfální paláce, monumentální sochy.

Neznamená to, že šlo o pravěkou utopii bez problémů. Ale rozhodně to kope do představy, že prosperita nutně vyžaduje obří koncentraci moci a bohatství. Mohendžodaro vzkazuje: můžete mít velké město, kanalizaci a menší nerovnost. Inspirativní, nedosažitelné…

„V čem je to inspirativní?“

Protože moderní města často bereme jako přirozeně nerovná. Bohaté čtvrti, chudé čtvrti, luxusní věže, dojíždějící periferie, veřejná infrastruktura jako věčný boj o rozpočet. Jenže Mohendžodaro připomíná, že městský život nemá jediný možný scénář.

To, kam společnost investuje přebytek – jestli do paláců, hrobek, chrámů, armád, nebo kanalizace a standardizovaného provozu – je politické a kulturní rozhodnutí, ne zákon přírody…

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]