TLDR: Chytrost je pro start supr, ale dlouhodobý úspěch často rozhoduje až ve chvíli, kdy nadšení opadne, přijdou chyby a projekt začne smrdět monotónní prací, ukazuje věda. Studie tuna.

Asi každý zná děcko, které ve škole ví věci nad rámec výuky – a stejně tak známe i řadu z nich, když se v dospělosti změní na průměrné občany přinejlepším, na drogově závislé v horším případě.

Co za to može?

„Proč samotná chytrost nestačí?“

Studie varují, že rychlý start ještě neznamená výhru v maratonu sukcesu. Vyšší kognitivní schopnosti jistě usnadňují učení a řešení problémů – ale neříkají, jestli člověk vydrží pracovat bez okamžité odměny a zvedne se po neúspěchu!

IQ je v tomhle trochu jako dobrý procesor. Pomáhá rychleji počítat, rychleji chápat pravidla hry, rychleji si spojovat věci. Jenže tím výhody taky končí. Život je spíše bordelózní open-world hra bez jasného cíle, kde do výkonu kecá únava, motivace, prostředí, peníze, rodina, zdraví, náhoda, psychika, vztahy, spánek a schopnost neutéct ve chvíli, kdy projekt přestane vonět novotou…

„Je na to nějaká věda?“

Už slavná Termanova studie sledovala víc než 1500 dětí s velmi vysokým IQ. Mnohé sice uspěly, ale ne všechny stejně. Mezi úspěšnějšími se častěji objevovala cílevědomost, vytrvalost, sebevědomí a ochota pokračovat v práci. Úspěch ve školním testu tedy nevěštil zaručený úspěch i v životě, byť může – ale nemusí! – jít o dobrý startovní bonus…

To je mimochodem jedna z méně pohodlných lekcí výzkumu nadaných dětí. Společnost ráda vypráví příběh, že když je někdo chytrý, takže to má vyhrané. Mnozí velmi chytří lidé narazí na to, že nikdy nemuseli trénovat disciplínu. Jiní na úzkost, perfekcionismus, sociální izolaci, nudnou školu, špatné prostředí nebo prostě fakt, že být výjimečný v testu není totéž jako dlouhodobě snášet realitu.

„Jak se proti tomu bránit?“

Tož nepomáhá právě to, po čem intouši sáhnou: chlast a jiné neřesti! Pomáhá naopak cosi, čemu můžeme říkat „držák“, jak jde asi přeložit původní anglický výraz „grit“. Tedy kombinace vytrvalosti a dlouhodobého zaujetí pro cíl. Nejde o jeden heroický výkon, kdy zatnete zuby nad úkolem. Jde o měsíce a roky, kdy se práce stane nudná, pomalá a mnohdy dost otravná…

Angela Duckworth a kolegové grit popsali jako vytrvalost a vášeň pro dlouhodobé cíle. V jejich původních studiích souvisel s různými formami úspěchu – vzděláním, známkami, udržením se ve West Pointu i teba obyč úspěchem v pubkvízu – a nebyl jednoduše totéž co IQ!

„Takže stačí být debžo s držákem?“

Jo a ne. Grit byl často popularizovaný víc, než si data zasloužila. Metaanalýzy ukázaly, že grit souvisí s výkonem a setrváním, ale jeho efekt není magický a hodně se překrývá se svědomitostí – tedy osobnostní vlastností, která zahrnuje spolehlivost, organizovanost, pracovitost a schopnost dotahovat věci. Jinými slovy, část držáku je možná prostě stará dobrá schopnost udělám věci, i když se vám nechce.

To ale neznamená, že je pointa k ničemu. Spíš ji musíme osekat od motivačních citátů. Neplatí, že když budeš dost chtít, zvládneš cokoliv. Platí spíš, že u náročných cílů často nestačí být chytrý – je potřeba také dlouhodobě vydržet, učit se z chyb a opakovaně se vracet k práci, která už není sexy…

„Co si z toho vzít?“

Samože ani vytrvalost není kouzelný cheat kód. Celkový úspěch ovlivňuje taky rodina, zdraví, peníze, vzdělání, kontakty i protivná náhoda. A někdy je skutečně rozumnější cíl změnit než tvrdohlavě kopat za nápad, který možná je originální – ale zároveň i objektivně hůř životaschopný!

Což je pro chytré flákače nepříjemné zjištění – a pro méně zázračné, ale vytrvalé lidi vlastně docela dobrá zpráva!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]