Asijští nomádi měli kočku jako mazlíčka, říkají archeologové

TLDR: Archeologové v Kazachstánu objevili 1000 let starou kočičí kostru, která nesla stopy lidské péče. Mezi pastevci to byl neobvyklý tvor, jehož přítomnost naznačuje kontakty po Hedvábné stezce. Studie tu.

Kočka, (druhý) nejlepší přítel člověka

Jako symbol domestikace se často uvádí psi – mnoho tisíc let trvající příběh soužití člověka a psa, který začal někdy v paleolitu a přetvořil kdysi divokého tvora jak vzhledově, tak psychicky. Když bychom se měli zamyslet nad dalším srovnatelným tvorem, který se stal našim pomocníkem i společníkem, napadnou nás asi na druhém místě kočky (případně koně, ale o těch teď mluvit nechceme…a kravičkám, ovečkám a prasátkům se omlouváme).

Společné dějiny koček a lidí jsou o něco kratší, než je tomu u partnerství se psy. Uvádí se, že v blízkosti lidských obydlí se začali předci dnešních domácích čičin potloukat před 10–12 000 lety, první důkazy existence ochočených koček ale pochází z doby před 8000 lety. Obecně se předpokládá, že kočky se napříč lidskými kulturami šířily pomaleji a nerovnoměrněji, než psi. Pes je univerzální společník – dokáže ochránit obydlí zemědělce, významně pomoci pastevcům a je k neocenění při lovu.

Kočka oproti tomu byla k nezaplacení hlavně ve chvíli, kdy vznikají první velké zemědělské kultury a člověk začíná žít usedle na jednom místě, obklopen plody své práce – a hlodavci, kteří ty plody požírají. Nová studie mezinárodního archeologického týmu, složeného mimo jiné z vědátorů z Univerzity Martina Luthera v Halle-Wittenbergu a Státní univerzity Korkyt-Ata v Kyzylordě v Kazachstánu, ale ukazuje, že toto spojení koček a zemědělského prostředí nebylo vždy tak jednoznačné. Hrobokopové totiž při výzkumu v Kazachstánu objevili důkaz toho, že před asi tisíci lety žila mezi zdejšími pasteveckými nomády jedna kočka jako mazlíček. Studie byla publikována zde.

Čičina mezi nomády

Při výzkumu středověkého města Dzhankent v jižním Kazachstánu byl totiž nalezen kočičí pohřeb, ve kterém se zachovalo několik větších kostí ve výborném stavu. Díky tomu bylo možné udělat radiokarbonovou analýzu, která stáří skeletu určila mezi roky 775 a 940 n. l. To je doba, kdy v regionu žily kmeny Oghuzů. Šlo o nomádské turkické etnikum, které se ve střední Asii – od dnešního Mongolska, přes Kazachstán až po částí Uzbekistánu a Turkmenistánu – ve středověku živilo chovem velkých stád ovcí a koz, skotu i koní. Svým životním stylem v podstatě navazovali na tisíce let nomádské tradice v regionu.

Oghuzové profitovali z průběhu jedné z větví Hedvábné stezky a budoucí měto Dzhankent bylo jejich obchodním uzlem, v podstatě velkým trhem na stezce pod kontrolou těchto kmenů. Nestavěli si ale stálá sídla, ani se neživili zemědělstvím. Prostředí Oghuzů tak bylo místem, kde bychom podle tradičního výkladu kočku prostě nehledali. Kočující pastevci se nemuseli potýkat s hlodavci, navíc kočkám, jako teritoriálním šelmám, nomádský život moc nevyhovuje. A přeci se v oghuzském nálezovém kontextu kočka našla. Její kostra navíc o lecčem vypovídala.

Už její pietní pohřbení naznačuje, že nešlo o divokého, toulavého tvora. To potom potvrdily analýzy DNA, které jasně ukázaly, že šlo o kočku domácí, nikoliv zástupce jejich divokých, stepních příbuzných. Důležitá pak byla zjištění na samotné kostře – zjistilo se totiž, že zvíře bylo opečovávané ve chvílích závažných zranění. Kočka podle všeho utrpěla několik zlomenin, které se jí ale vyhojily. Co je ještě zvláštnější, zdá se, že přišla o většinu zubů, podle stavu čelisti ale žila ještě dlouho po tom (díry po zubech byly zahojené). Zároveň se podle stavu kostí zdá, že měla stravu bohatou na proteiny – musela tedy být krmena masem, protože sama nebyla schopná lovu.

Kočičí mazlíček na nečekaném místě

Kočka ve stepi moc platná nebyla, vzhledem k jejímu stavu by se chladně řečeno mohla nazvat přítěží. To by ovšem platilo, pokud bychom čekali, že má jít o tvora, který si své místo vedle lidí musí zasloužit. Tahle kočka, která se vyléčila ze závažných zranění, musela být zkrátka mazlíčkem. Protože bez pořádného kousku citu nejde zachraňovat tvora, který už nikdy nebude lovit a který se po dobu léčby nemůže hýbat.

Kočka v prostředí Oghuzů by tedy byla nečekaným objevem i tak, v tomto kontextu ale stojí za pozornost ještě víc. Autoři studie uvažují, že mohlo jít o exotického mazlíčka, jehož cena spočívala v jeho neobvyklosti. Mezi pastevci chov koček opravdu nebyl rozšířený a tak se do dnešního Kazachstánu mohla tahle čičina možná dostat po Hedvábné stezce. Neobvyklé zvíře, sloužící jako luxusní zboží.

Například se ví, že Keltové v Británii importovali na ostrov ve 3. stol. př. n. l. králíky a drůbež. Nechovali je ale jako hospodářská zvířata, nýbrž co by zprvu exotické tvory a ještě Římané o pár století později popisují, kterak Keltové spojují králíky a kuřata s některými božstvy a užívají je při svých obřadech. Autoři studie tak navrhují napřít budoucí pozornost badatelů a archeologů na zmapování další přítomnosti koček mezi nomády střední Asie. Mohlo by se ukázat, že se šířily podél Hedvábné stezky ne jako užiteční tvorové, ale jako exotičtí mazlíčci pro elitu.

Archeologové se v případě oghuzské kočky dotkli zlomku nějakého konkrétního příběhu zvířete, kterému se dostalo nebývalé péče a pozornosti. Vyléčená zranění, pozdější pietní pohřeb, kvalitní strava – to vše ukazuje, že ani v historických dobách nesmíme podceňovat roli mazlíčků, kteří nemají prakticky účel a přeci jim lidé věnují čas, energii i zdroje. Nepochybujeme ostatně o tom, že kočky by plně souhlasily s tím, že si výjimečné postavení zasloužily v dějinách stejně jako dnes.

[Petr Zajíček]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz