TLDR: Víc než 20 druhů ptáků sdílí podobné varovné volání. Jde o kombinaci vrozeného instinktu s naučeným významem – stojícím na půli cesty mezi naším jazykem a zvuky většiny zvířat. Studie tuna.

Jazyk je úžasná věc – ať už mluvíme o orgánu v našich ústech anebo o teoretickém nástroji mezilidské komunikace. Jak ale vznikl?

Jde o jev vrozený a instinktivní, anebo čistě naučený? To, že jazyk má část z obou, ukazuje, že nám jazyk dali ufoni – kdyby tomu tak ale bylo, asi bychom nenacházeli střípky jazyka i u jiných biočichů…

„Proč bysme měli zkoumat vývoj jazyka jinde?“

Protože jazyk je dost možná naše nejvýznamnější evoluční zbraň! Sdílení informací není zdaleka jenom náš vynález – od chemické komunikace hmyzu po instinktivní výkřiky si i zvířátka umějí předávat info o tom, kde je jídlo, sex nebo třeba nebezpečí. Ale! To, že lidé komunikaci dotáhli nejdál – a umějí si třeba skrze knihy předávat informace napříč staletími, či skrze radiové vlny napříč kontinenty – nám dodalo jasnou výhodu. A má proto smysl se zamýšlet, kde se takový výhoda vzala…

Vědátoři z Cornell University právě odhalili jeden takový střípek v ptačím varovném zpěvu! Ukázali totiž, že více než 20 druhů ptáků z různých kontinentů používá téměř totožné varovné volání, když spatří parazitického vetřelce (např. kukačka obecná) poblíž svého hnízda. Přitom se tyto druhy nikdy nesetkaly – a přesto sdílejí stejný “naříkající” tón!

Taková míra podobnosti nemůže být náhoda. Studie publikovaná v Nature Ecology & Evolution ukazuje, že jde o unikátní kombinaci vrozeného a naučeného signálu – něco, co může připomínat první krok k vývoji lidské řeči.

„Jak to funguje?“

Ptáci nejprve reagují instinktivně – slyší volání a ihned přiběhnou. Ale následně se naučí, kdy a proč toto volání použít: totiž když hrozí hnízdní parazitismus. Autoři to označují jako „mezistupeň“ mezi reflexivními zvuky a vědomě naučenými slovy.

Jak řekl spoluautor William Feeney: „Vidíme, jak evoluce umožnila druhům přiřadit naučený význam ke zvuku – právě to, co kdysi popsal Charles Darwin.“

Podrobnosti: výzkumníci zkoumali ptačí druhy z Austrálie, Číny, Afriky i Evropy. Pomocí playback experimentů ověřili, že ptáci reagují na varovné volání, i pokud pochází od jiného druhu z jiného kontinentu. Kromě toho výzkum zjistil, že tento typ volání je běžný právě v oblastech s vysokou mírou hnízdního parazitismu – tedy kde je nutná spolupráce mezi hostitelskými druhy.

„Aha, co nám to řeklo ale vlastně o jazyku?“

Samože se nelze úplně upínat k antropocentrismu – sdílené varovné volání úplně neznamená to, co nás učí scifárny. Čili třeba, že kdybychom nechali ptáky dalších 50 milionů let se vyvíjet, vznik by u nich stejný jazyk jako u nás. Evoluce takhle nefunguje – dost možná by se jejich komunikace nikam dál nevyvinula, nebo by naopak šla ve složitosti dolů, třeba protože by se naučili s kukačkami a dalšími podobnými parazity bojovat jinak, efektivněji.

Význam tohoto zjištění je ale přesto větší, než se na první pohled zdá: odhaluje, že komunikace „od instinktu k učení“ není jen výlučně lidský výmysl. Ukazuje cestu, jak by se mohly vyvíjet komunikační systémy, které spojují vrozené reakce s naučeným významem – tedy bližší cestu ke vzniku jazyka samotnému.

Kombinace instinktivního i naučeného chování dohromady možná není tak sexy jako nějaké „ufoní darování jazyka“, ale oproti nim má tu obrovskou výhodu, že jde o reálný jev měřený v terénu!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]