TLDR: Nejstarší záchody s odvodem odpadu a dokonce často i splachováním sahají až do doby bronzové. Přesto ty naše musely „znovuvzniknout“ až v 18. a 19 .století – a rozšířily se u nás výrazněji teprve ve století 20.

Boží posezení

I králové tam musejí chodit pěšky – a jenom málokdy doceňujeme, jak velké štěstí na moderní hygienická udělátka máme! Drtivá většina lidí z předešlých generací našeho druhu si musela vystačit buďto s žádným, anebo velmi primitivním typem záchodu. Kdy přesně se to začalo měnit, a záchody se dočkaly upgradu o tekoucí vodu, která všechny ty nechutnosti odnese mimo náš zrak, není přesně jisté…

Historie vzniku splachovacího záchodu obsahuje řadu kroků kupředu, ale také řadu kroků nazpět. Vyhrabat si díru v zemi, nad kterou si dáte nějakou variaci židle – to umíme zřejmě už dlouho. A v době, kdy se lidé živili jako putovní lovci-sběrači zřejmě ani nikoho nenapadlo vymýšlet upgrade. Jakmile se ale s počátkem neolitické revoluce před 10 000 lety lidé začali častěji usazovat na jediném místě, začalo by také kálení na jediném místě logickým problémem. Přesto vznik záchoda s tekoucí vodou trval překvapivě dlouho.

Co vše k němu bylo třeba? V první řadě – potrubí. Již v Mezopotámii na úsvitu civilizace ve 4. tisíciletí před naším letopočtem došlo na vynález hliněného potrubí, primitivní kanalizace a suchého záchodu. Nejstarší známý vnitřní záchod s jímkou se datován do města Uruk 3200 let př. n. l. Což třeba znamená, že je starší než pyramidy! Ale i dokonce příklady vnitřních záchodů, jejichž odpad je odváděn do společné kanalizace, jsou staré 3000 let př. n. l. a existovaly v neolitické vesnici Skara Brae na území dnešního Skotska. Již tady existovalo splachování tekoucí vodou!

Další starověké příklady více či méně sofistikovaných záchodů známe i z Indie, minojské Kréty, Egypta a Persie. V římské civilizaci byly latríny využívající tekoucí vodu někdy součástí veřejných lázní. Cesta na takový záchod byla ale často mnohdy luxusem jak z hlediska demografie – což se občas řešilo třeba v Římě komunálními toaletami společnými pro všechny – tak i zvyků. A občas i potřeb.

Exkrementy velké části populace byly často využívány na hnojení zemědělské půdy (což vedlo ke koloběhu předávání parazitů, ale nezabíhejme). Filosof Plinius třeba také popsal, že v ulicích měst, jako je Řím a Pompeje, se nacházely velké nádoby, do nichž se vyprazdňovaly nočníky s močí. Moč pak sbírali plniči, protože našla uplatnění v textilní produkci. Škoda, že se nejmenoval Plenius, snáze by se to pamatovalo…

Více typů toalet

Lze tedy říct, že splachovací záchody byly vynalezeny již dávno ve starověku – jak ale praví klasik, pokrok není rovnoměrně distribuován, a tak nejenže k nim neměli přístup všichni… Ale dokonce byl tento vynález následně odvynaleznut! S kolapsem doby bronzové byly zapomenuty mnohé výdobytky místních civilizací, s kolapsem Říma o 16 století později zase jeho (znovuobjevené) výdobytky. A pak přišel středověk – přišel opět čas vše zase znovu objevovat!

Kolapsy sebou nenesou ale jenom „zapomínání“ sofistikovanějších objevů, ale také často menší nutnost jejich aplikace. Jinak řečeno: když v Římě na vrcholu jeho starověké slávy žil až milion lidí, byla potřeba hygieničtějších návyků jaksi více potřeba, než když tu v temném středověku žila méně než dvacetina.

I po drtivou většinu středověku tak pozorujeme stejné výdobytky civilizace – nočníky, suché latríny a jejich variace, a občas někde u vyšší vrstvy zázračnou možnost kálet relativně nedaleko vašeho příbytku způsobem, po kterém byl odpadl odpraven kamsi daleko. Například v případě hradních záchodů spadl jednoduše do podhradí. V Evropě postupně narůstala populace, a začaly se tak objevovat opět staré dobré potřeby vyšších hygienických návyků.

V 16. století se v Evropě stále častěji začaly v blízkosti domů hloubit žumpy a jímky jako prostředek ke shromažďování odpadu, protože ve městech rostl počet obyvatel a pouliční stoky se ucpávaly větším množstvím lidského odpadu. Déšť již nestačil odpad ze žlabů odplavovat. Nově vybudované potrubí tak začalo stále ve větším spojovat latrínu s kanalizací. Tedy něco podobného jako několikrát dříve.

Příchod moderní éry

Teprve s rapidním nárůstem populace během 18. a zejména 19. století se veřejní činitelé a odborníci na veřejnou hygienu rozhodli přinést nový skok kupředu v kvalitě kálení! Vodní záchod, jehož počátky sahají až do tudorovských dob, začal nabývat své dnes známé podoby s nadzemní nádržkou, esovitými koleny pro odfiltrování pachu kanalizace, půdními trubkami a ventily kolem roku 1770. Bylo to dílo Alexandra Cumminga a Josepha Bramaha.

Kolem roku 1850 se začaly vodní skříně přesouvat z venkovních prostor do vnitřních prostor domu. Co více, nešlo už o výdobytek elitnější části populace. V polovině 19. století se tyto toalety začaly objevovat ve větším i v domovech měšťanské střední třídy, což ale neznamená, že jej měli okamžitě všichni. Například v roce 1906 mělo převážně dělnické město Rochdale jen 750 moderních záchodů na 10 000 obyvatel.

Technický pokrok ještě nebyl u konce – až William Elvis Sloan vynalezl v roce 1906 splachovací přístroj, který používal tlakovou vodu přímo z přívodního potrubí a zkracoval tak dobu recyklace mezi spláchnutími. Toto udělátko se ale následně po další desítky let šířilo dále, takže ještě po druhé světové válce byl moderní záchod pro řadu Evropanů něčím poměrně novým. Půjdeme-li mimo tzv. vyspělé země, ne všude jsou naše záchodové zvyky normou.

Kdo tedy vynalezl záchod? Svým způsobem již lidé z prvních civilizací – a svým způsobem i mnozí lidé po nich. Často se tento esenciální technický objev ztratil v análech dějin (pun intended), a svým způsobem není ani dnes pro řadu lidí samozřejmostí. Myslete na to tedy s trochou vděku, až půjdete příště tam, kam i urozenci museli pěšky!

[Ladislav Loukota, Petr Zajíček]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]