TLDR: Pravěký megakontinent čítající dnešní Austrálii, Tasmánii, Novou Guineu a ostrovy Aru lidé zřejmě osidlovali postupně až 10 000 let. Vyplývá to z nového modelu šíření populace.  Studie tuna.

Tenkrát u protinožců

Příběh lidského osídlení naší planety je jednou z nejepičtějších a nejdramatičtějších drsňáren…které bohužel v kině neuvidíte. Moderní lidský druh se za pouhých 300 tisíc let zvládl sice dostat z původní Afriky až do nejzazších koutů světa jen s primitivními technologiemi – ale bohužel tak učinil také bez písma. Nuance této kolonizace v rekordním čase si tak můžeme jenom domýšlet – v případě nové studie třeba v případě osídlení megakontinentu Sahul.

Hrubé obrysy průběhu osídlení megakontinentu Sahul, který spojoval dnešní Austrálii, Tasmánii, Novou Guineu a ostrovy Aru, známe samozřejmě již nějaký čas. Ze sídlištních vrstev víme, že lidé sem přišli zhruba před 50 až 75 tisíci lety. Nový výzkum ale odhaluje více o trasách, které tito první kolonisté používali – a tak i o době nutné k úplnému zalidnění končin Sahulu.

Spoiler Alert: lidem mohlo trvat až 10 000 let, než toto rozsáhlé území zcela pokryli. To je dvakrát déle, než se dosud předpokládalo!

Aby vědátoři své odhady zpřesnili, vyvinuli nový, sofistikovanější a všeobecně vyleštěnější model, který bere zřetel na vícero proměnných než starší simulace. Zohledňuje tak vlivy jako je schopnost země poskytovat potravu, rozmístění vodních zdrojů či topografie krajiny.

Nynější práce ale není jen trochu složitějším Far Cry Primal – autoři samože čerpali z dat objevených v terénu! K nim si však museli leccos domýšlet právě kvůli tomu, že nám podšití praustralané nenechali mnoho stop či snad dokonce spisů…

Tisíce let příběhů

Vědátoři navíc zkombinovali údaje ze dvou dříve publikovaných studií, z nichž jedna modelovala vzorce pohybu a růstu populace prostřednictvím systému založeného na mřížce, zatímco druhá si na základě průzkumu krajinných prvků posvítila na pravděpodobné rozložení dávné „superdálnice“ pro množící se protinožce. 

Aby nebylo hantýrky málo, nový model v poslední řadě také rozšířil odhad doby potřebné k osídlení megakontinentu. Tyto kalkulace čerpají ze zmíněných omezení daných topografií. Zjednodušeně řečeno, pokud jste chtěli někam dojít a neumřít hlady/žízní, krajina Sahulu nedávala zase tolik možností, kudy se vydat. Před vědátory se tak rozhostil pohled na pravděpodobný příběh lidského dobytí horkého světa jménem Sahul!

Studie naznačuje, že migrace s největší pravděpodobností začala přes Timor – později se lidí vydávali přes západní části Nové Guineje dále na jih. Ta byla osídlována postupně v průběhu 5 000 až 6 000 let. Rychlá expanze následně probíhala směrem k Velké australské zátoce a na sever k Nové Guineji.

Na osídlení dálného jihovýchodu prakontinentu (v oblasti dnešního Sydney) a Tasmánie pak došlo v období 9 000 až 10 000 let po počátečním příchodu na Sahul. Cesty do Tasmánie ovšem byly omezeny – nikoliv z obav před místním bleskově se pohybujícími animovanými čerty, ale kvůli proměnlivému vzestupu a poklesu mořské hladiny v Bassově průlivu.

S příchodem lidí se mimochodem rovněž traduje vyhynutí všech forem megafauny na australské pevnině – stalo se tak ale před 46 000 lety, z čehož se lze dovtípit, kdy zhruba se po kontinentu pohybovalo už tolik lidí, že se z jejich žravosti fauna už nedokázala oklepat.

Kde ty časy jsou

Kolik potu, slz, puchýřů a potu (zmiňuju ho podruhé, bylo ho totiž asi fakt hodně) si muselo celé osídlení vyžádat, si můžeme jenom představovat. Nynější model nám k tomu ovšem dává jasné mantinely. Co více, není to metoda na jedno použití. Obdobné kalkulace by mohly najít uplatnění i při modelování prehistorické migrace a kolonizace v dalších částech světa.

Opět nutno zmínit, že se tu nebavíme jenom o prosté simulaci. Podobné modely nestojí jenom na jedničkách a nulách, a jejich výstupem nemusejí být jenom digitální mapky. Naopak platí, že jejich predikce mohou zavdat důvod k novým archeologickým expedicím, které můžou proklepnout „teoretická“ zjištění.

Například v nynější práci se ukazuje, že na první pohled nezvyklá volba trasy přes dvě pohoří namísto jejich obejití byla motivována udržováním se v blízkosti vodních zdrojů. Tyto detaily mohou být významné, pokud jde o obecné uchopení toho, kam se populace šíří a jak rychle.

[Ladislav Loukota, Petr Zajíček]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]