TLDR: Pozornost zájemců o severskou historii se znovu obrací k nálezu mimořádně zdobeného meče ze začátku 11. století z jižního Norska. Nejde výjimečně o novinku, informace o tomto pár let starém nálezu se ale znovu začaly na některých webech sdílet. Proto i my jsme si řekli, že si můžeme v tomto nelehkém čase odpočinout u vzpomínání na líbezné a poklidné roky krvavého raného středověku a něco si o tomto podivuhodném meči říci.

Nečekaný objev

Jelikož předpokládáme, drazí čtenáři, že máte po událostech posledních týdnů plné zuby/obvody/vzduchové vaky tématu koronaviru, nákaz a různých jiných morů, rozhodla se má archeologická podjednotka připravit při sobotě nějakou odpočinkovou jednohubku. Nejde, na rozdíl od našeho jinak dobrého zvyku, tentokrát o novinku, ale o objev starý několik let. Přesto však jistě zaujme nejedno srdíčko, které dá před ohavnými viry přednost láskyplnému objetí chladné oceli.

V roce 2011 byl totiž v jižním Norsku, na lokalitě Langeid v regionu Setesdal, nalezen zcela mimořádně zdobený meč. Jeho datace, jak se dozvíme dále, byla přibližně určena pro začátek 11. století – spadá tedy kulturně do pozdní doby Vikingů. Historické muzeum v Oslu jej poprvé vystavilo v roce 2015, při té příležitosti také byly poprvé publikovány informace o meči. Pozornost badatelů se k němu ale opakovaně vrací, neboť jde skutečně o výjimečný artefakt.

Archeologický výzkum na lokalitě objevil vikinské pohřebiště, přičemž hrob č. 8, kde byl meč nalezen, byl už od prvního pohledu výjimečný. Měl větší rozměry a v rozích stopy kůlových jamek – to ukazovalo že nad hrobem stál nějaký přístřešek naznačující prominentního nebožtíka. Jakmile ale archeologové pronikli k předpokládané poloze dřevěné rakve, zavládlo v jejich řadách zklamání. Nenašli žádné kosterní pozůstatky a z předpokládané hrobové výbavy zůstávaly v zásypu jen dva zlomky mincí. Když ale hrobokopové rozšířili položenou sondu, nadšení se jim vrátilo – při obou bočních stěnách hrobové jámy, jako by vně rakve, se nečekaně objevily dvě zbraně: meč a bojová sekera. Třebaže zatím nebyly známy detaily obou artefaktů, přesto šlo rázem o objev výjimečný a hodný pečlivé pozornosti.

Výjimečný meč

Už podle nekonzervovaného meče se zdálo, že by mohlo jít o artefakt poměrně neobvyklý. Jakmile se do něj ale archeologové v laboratoři zakousli, hezky milimetr po milimetru, zjistili, že jde o zbraň vskutku mimořádnou. Ukázalo se totiž, že má záštitu a hlavici bohatě zdobenou a pod vrstvou koroze skvěle zachovanou. Její železné jádro, které ukázal rentgen, totiž bylo pokryté stříbrným plechem a dozdobené zlatými liniemi. Také rukojeť se skvěle zachovala – na železném řapu bylo nasazené dřevo velmi těsně omotané jemnou stříbrným drátkem.

Postupně se podařilo odkrýt celý dekor a před konzervátory se ukázala kombinace ornamentů a symbolů. V severském prostředí jsou meče v raně středověkých hrobech mnohem, mnohem hojnější než u nás. Celkem se jich našlo snad na tři tisíce. Mečů zdobených drahými kovy je pak z celého počtu méně než polovina, jen několik málo je ale nepoškozených. A nejspíše na žádném z nich se nenachází taková kombinace ornamentů a symbolů – není tedy přeháněním, když se řekne, že meč je ve své kategorii skutečný unikát.

I jeho typologické zařazení nebylo snadné. Klasická klasifikace severských mečů publikovaná Janem Petersenem v roce 1919 tento typ ještě neznala, byť se mu tvarem v kategorii Petersen Æ některé meče blíží. Jinak ale máme skutečně velmi podobných analogií jen málo – jeden meč z Norska, dva dánské a jeden finský. Žádný ale není tak bohatě zdobený. Bavíme se ovšem o detailní typologii, v základním tvaru jde o typický vikinský meč své éry. Čepel měří 94 centimetrů, překvapivá může být krátká rukojeť. Vlastně jde o jednu z nejkratších rukojetí z vikinských mečů vůbec, má pouhých 6,5 cm. U těchto typů mečů se předpokládá, že malíček už musel při držení částečně spočívat na hrušce meče – na první pohled méně pohodlný úchop, přesto však občas užívaný.

Tajemné zdobení

Vikinská kultura je prodchnutá étosem válečnictví, hrdinství, ale i důležitosti sociálního postavení. V tomto směru není snad symboličtějšího artefaktu, než právě meče – a to konkrétně meče zdobeného. Meč je ztělesněním identity svého nositele. Ten, kdo nosil meč nalezený v Langeidu, dával jeho podobou signály svému okolí na více úrovních. Je to zbraň a jeho majitel je tedy válečník, tak jako hrdinové ság. Je bohatě zdobený a hovoří tedy o nejvyšším sociálním postavení tohoto válečníka. Navíc je ale zdobený ornamenty a symboly, které nás dostávají do hájemství mystiky a snad i magie.

Jak poznamenala badatelka Hanne Lovise z univerzity v Oslu: „Doba Vikingů je dobou složitých sociálních vazeb a jejich turbulentních změn. V takových časech jisté symbolické předměty mohly hrát důležitou roli při upevňování sociálního postavení jedince. Takový výjimečný meč zrcadlil bohatství a sílu svého majitele a jeho klanu a byl tak skutečně výjimečným symbolem postavení.“

Samo zdobení je vyvedené zlatem, které je i ve vikinském prostředí mimořádně vzácné. A jak jsme řekli – výjimečné je i kombinací symbolů a ornamentů. Zachovává si při tom stále jistý punc tajemnosti, protože nenabízí jednoznačný výklad. Ornamenty obsahují opakující se motivy kříže, případně na hrušce pravděpodobné ruky držící kříž. Zároveň se v nich zrcadlí starší, předkřesťanský výtvarný styl. Vše ovšem doplňují písmena latinské abecedy. Význam jednotlivých písmen není zcela jasný, je ale pravděpodobné, že souvisí s křesťanstvím – písmeno X se i v latinském prostředí používalo po vzoru Řeků pro Krista (Xristos). Písmeno S, připomínající runu, by v křesťanském kontextu bylo Salvator, R by pak značilo Rex. H a E nejsou zcela jasná, E dokonce vypadá, jako by sloužilo hlavně pro dekoraci.

Významný nositel

Kdo mohl být nositelem takového meče? Je důležité vzít v potaz několik skutečností: badatelé se domnívají, že meč sám nebyl ukován v Norsku. Podle analogií by mělo jít spíše o práci z prostředí anglosaského, ovšem pod severským vlivem – tedy z oblasti Seveřany ovládané části Anglie. Datace C14 jednoho uhlíku v zásypu kůlové konstrukce kolem hrobu určuje pohřeb na začátek 11. století a také zlomky mincí v hrobě tomuto datu odpovídají. To je doba, kdy zuřil boj o anglickou korunu mezi vikinským králem Knutem Velikým a Ethelredem II. Šlo o mimořádně velká, opakující se tažení, při kterých bojovali muži z celé Skandinávie, a není bez zajímavosti, že v Temži se nalezly sekery shodné se sekerou z hrobu v Langeid. Také zlomek jedné z mincí je pravděpodobně ražbou Ethelreda II., další vazba na Anglii.

Aby těch indicií nebylo málo, relativně blízko v Setesdalu se nachází také runový kámen s nápisem: „Arnstein vztyčil tento kámen na paměť svého syna Bjora. Zemřel, když Knut táhnul do Anglie. Bůh je jeden.“ Kromě toho, že jde o nejstarší známý runový kámen odkazující na křesťanství, jde také o další stopu spojující region s tažením Knuta Velikého.

Lákavá hypotéza by v pohřbeném hledala přímo zmiňovaného Bjora. S jistotou to prokázat nejde, v souhrnu všech stop se ale zdá být skoro jisté, že meč musel patřit někomu z blízkého okruhu krále Knuta a jeho pohřeb souviset s tažením do Anglie. Takto cenný předmět by si válečník nenechal vyrábět sám, spíše mohlo jít o královský dar za prokázané služby. Ostatně, družinící krále prý pocházeli z celé Skandinávie a šlo o příslušníky místních elit. Takových, při jejichž smrti by jejich rod měl důvod vztyčit runový kámen.

Tajemství oceli

Samozřejmě, pohybujeme se na poli hypotéz a teorií. Na příkladu langeidského meče je ale lákavé, jak do sebe jednotlivé stopy – spojující tažení krále Knuta, anglosaské prostředí, místní elitu a Bjora, syna Arnsteinova – zapadají. Možná se v detailech mýlíme, základnímu historickému rámci ale asi můžeme věřit. I odkazy na šířící se křesťanství a jeho synkrezi s místní kulturou jsou zajímavé. Ostatně – umístění zbraní v hrobě by mohlo být takovou synkrezí vysvětleno. Takto výjimečné zbraně bylo po staletí zvykem do hrobů dávat jako milodary na poslední cestu. To se neslučuje s křesťanskou věroukou. Proto zbraně nebyly umístěny do samotné rakve k mrtvému?

Muzeum v Oslu meč prezentuje jako krásný příklad muzejní a konzervátorské práce. Jeho restaurování trvalo několik stovek hodin a šlo vskutku o mravenčí práci. Ta se při tom soustředila hlavně na zdobenou záštitu. Sama čepel byla zkorodovaná až příliš a bylo rozhodnuto ji jen stabilizovat a zasahovat do ní minimálně – aby se nerozpadl celý meč. Byly při tom ale provedeny všechny potřebné analýzy, takže se například zjistilo, že meč byl umístěn v dřevěné pochvě. Rentgenové snímky zase naznačují, že nápisy se možná nacházely i na samotné čepeli, ale zůstal z nich jen nejasný stín.

Samozřejmě, mnohá tajemství zůstávají. Kosterní pozůstatky v hrobě se úplně rozložily nebo byl hrob narušen bez většího zničení archeologického kontextu? Chápeme význam symbolů správně nebo je to celé složitější? Minimálně na poslední otázku můžeme ale odpovědět kladně tak jako tak: vždycky je to složitější, ale archeologie musí pracovat s tím, co nám nemilosrdný zub času zanechal. V tomto případě se ovšem není čemu divit, že i když je z dávné, výjimečné zbraně dnes „jen“ muzejní exponát, přesto stále nenechává badatele spát.

[Petr Zajíček]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]