TLDR: Simulace ukazuje, že před 4,4 miliony lety minuly Slunce dvě masivní hvězdy ve vzdálenosti 30–35 světelných let. To nepůsobí mnoho, ale v galaktickém měřítku šlo o poměrně blízký průlet, který stačil k tomu, aby jejich záření ionizovalo místní mezihvězdné mračno. Práce ale neřeší dopady na Zemi nebo biosféru. Studie tuna.

Noční obloha vypadá aktivně coby rybník v prosinci, ale chyba lávky – při našich kratičkých životech se to nezdá, ale vesmír sebou víří jak v Rimmerově vadné Bibli! Nejnověji to potvrzuje práce snažící se vyzkoumat kosmickou záhadu z 90. let…

Když tehdy Hubble začal šmírovat lokální mezihvězdné mračno plynu a prachu, kterým Slunce prochází, narazil na stopy ionizace u cca. 20 % atomů vodíku a 40 % atomů helia. To znamená, že něco „odpálilo“ jejich elektrony, nebylo však jasné co!

Nu a z nové simulace plyne, že viníkem pravděpodobně nejsou supernovy ani černé díry, ale dvě obří hvězdy, které nám pocuchaly naši kosmickou pěšinku…

„OK, co se teda našlo?“

V minulosti bylo navrženo několik možných způsobů, jak na ionizaci mohlo dojít – tým z University of Colorado Boulder ale fčil simuloval pohyb Slunce, hvězd i mezihvězdných oblaků zpátky v čase, a domnívá se, že našel duo viníků.

Simulace ukázala, že že dvojice velkých hvězd Epsilon Canis Majoris (Adhara) & Beta Canis Majoris (Mirzam) se k nám před 4,4 miliony lety přiblížila na pouhých 30–35 ly. To je samože 8–9× dál, než je nejbližší hvězda Alfa Centauri. Ale v kontextu celé galaxie je i takový průlet skoro těsným ploužákem.

Epsilon Canis Majoris byla tehdy nejjasnější hvězdou na pozemské noční obloze – dokonce víc než jakákoliv hvězda dnes (s logickou výjimkou Slince). Žádná jiná hvězda od té doby podle autorů studie nedosáhla takové jasnosti a žádná jiná hvězda ji pravděpodobně nedosáhne nejméně dalších pět milionů let!

„Když je Centauri blíž, v čem se Canis Majoris liší?“

Většina hvězd takto blízko Zemi má nižší nebo stejnou váhovou kategorii jako my. Epsilon Canis Majoris je ale i dnes jednou z nejjasnějších hvězd noční oblohy – ačkoliv se nachází ve vzdálenosti přes 400 světelných let, tedy víc jak desetinásobku vzdálenost z éry průletu.

Tohle hvězdné duo nejsou žádné stydlivky – každá je zhruba 10–13× hmotnější než Slunce a rozpálená na ≈20 000 °C. Na našem galaktickém dvorku musely působit, jako kdyby vám na zahradě zaparkoval parník!

Svým zářením především začaly do okolí sypat extrémní dávky ionizujícího UV záření – které ionizovalo plyn v mezihvězdném prostoru, a hypoteticky tyhle dávky mohly zhoršit i podmínky podporující život na Zemi…

„No ale nezhoršily zjevně…“

No, ne! Mračno, které mimochodem od nás také letí pryč, mohlo být naším kemou, který skočil do rány kulce v podobě záření z Beta a Epsilon Canis Majoris a ochránil tak dobovou Zemi – možná, jen možná i její obyvatelnost!

…Aspoň tak končí prohlášení Boulderáků, byť je to už z jejich strany samože už dost spekulace – práce se nezabývala intenzitou záření dopadajícího na Zemi ani jeho možným vlivem na biosféru. Stejně tak spekulativní & neméně poetická je i druhá možnost, že naopak mírná porce záření navíc, které štítem přece jenom prošlo, mohlo napomoct vyšším mutacím a tak i vzniku prvních pralidí…

Kteří teď mnohdy civí na „zmrzlou“ noční oblohu – a diví se, jaké měli v celé té vesmírné komédii štěstí na to, že vůbec vznikli!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]