TLDR: Nové modelování naznačuje, že až se Slunce za asi 5 miliard let nafoukne, Země by se mohla posunout ven – a nebýt tak pohlcena. Studie tuna.

Zjišťování informací o světě není p ro třesořitky. Každé malé děcko zjišťující informace o vesmíru kolem nás může uklidnit, že naše Slunce fyzicky nemůže explodovat jako supernova – ale obratem jej může také existenciálně znepokojit, že do nějakých 5 miliard let se přesto Slunce nafoukne… A může při tomto procesu pohltit Merkur, Venuši i Zemi!

Nicméně, nová práce míní, že se tomuto procesu Země možná vyhne. Čím víc totiž bude Slunce narůstat na velikosti, tím víc bude paradoxně ztrácet i na hmotnosti…

„Co se Sluncem vlastně bude?“

Změní se jeho nejzákladnější procesy! Slunko dnes klidně „pálí“ vodík ve svém jádře a tváří se jako stabilní žlutá koule, která nám dává světlo, teplo a melanomy. Jenže jednou vodík v jádře dojde – a jádro se tak sice začne smršťovat, avšak vnější vrstvy se nafouknou a Slunce tak vstoupí do fáze červeného obra. Později projde i fází AGB hvězdy, kdy bude ještě víc ztrácet hmotu a odhazovat své vnější vrstvy do prostoru.

Klasický scénář totiž říká, že Slunce v závěru své životnosti expanduje do červeného obra a později AGB hvězdy (a ještě později to bílého trpaslíka, kdy se naopak zmenší, ale nekomplikujme to fčil). Při tom masivně zvětší svůj objem – a tedy začnou první dvě až tři planety soustavy také na své orbitě „drhnout“ o vnější částice sluneční atmosféry…

Zjednodušeně se říká, že Slunce planety „vypaří“, ale v praxi spíše dojde na postupnou ztrátu orbitální rychlosti – a pád těchto světů do nitra Slunce. Ale! Zemi takovýto osud možná čekat nebude! Nová studie totiž zpřesnila model slapových interakcí a ztráty hmoty Slunce…

„Proč může Země uhnout ven?“

Výsledek je opatrně optimistický – Slunce bude ztrácet hmotu vytvářeným hvězdným větrem, a tím může Zemi vytlačit na vzdálenější orbitu. Pokud tento efekt převáží nad slapovým tahem dovnitř, planeta unikne zkáze!

Princip je vlastně docela jednoduchý: když hvězda ztrácí hmotu, její gravitace drží planety o něco slaběji. Planety pak mohou přejít na vzdálenější oběžné dráhy. Jenže proti tomu působí slapové síly. Nafouklé Slunce bude Zemi gravitačně „tahat“ a brzdit, což může její oběžnou dráhu naopak zmenšovat. Osud Země tak závisí na kosmickém přetahování: ztráta hmoty říká „ven“, slapové tření říká „pojď umřít se mnou“!

O tomhle se samože vědělo už dřív, ale nynější práce používá aktualizovaný model slapové disipace v obřích hvězdách a různé scénáře ztráty hmoty během AGB fáze. A právě hir vychází rozdíl oproti starším výpočtům – se staršími slapovými předpisy Země často padala do Slunce. S novějšími modely a při dostatečné ztrátě hmoty Slunce naopak vychází, že Země může přežít obě obří fáze a skončit na širší orbitě kolem budoucího bílého trpaslíka.

„Takže dobrá zpráva pro budoucí lidi?“

Samože, životu se tu nebude už dávno dařit – jak jsme si řekli mnohokrát, do 2 miliard let bude život na Zemi kaput, resp. možná přežijí někde nějaké bakterie, ale nic víc. Má-li nějaký komplexnější život přežít, je na nás (případně opicích… případně ptácích…), abychom ho přenesli jinam do vesmíru. To je už ovšem jiná story…

Avšak je cosi uklidňujícího na tom, že Zeměkoule tu v chladu vesmíru bude zřejmě existovat klidně po mnoho dalších bilionů let! Třeba i s nějakými stopami naší dávné existence a existenciálního panikaření nad osudem života!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]