TLDR: Nová studie ukazuje, že nejlepší strategie je skutečně náhodná hra. Lidé ale náhodnost intuitivně sabotují – a jejich mozek prozrazuje, proč prohrávají. Studie tuna.

Konečně tu máme další užitečný výzkum pro zlepšení vašeho života – nová práce ukázala, že optimální strategie pro tradiční pěstní trojboj je překvapivě snadný. Prý stačí… nemyslet!

„Jak na to došli?“

Vědátoři v rámci výzkumu nutili skupinu lidí odehrát 15 000 kol Kámen, nůžky, papír (asi trest za hříchy mládí), díky čemuž sesmolili skutečně solidní vzorek pro hledání optimálních vzorců. Ukázalo se přitom, že kdo se nechá ovlivnit minulou rundou, ten prohraje!

Místo abychom byli nepředvídatelní jako kvantové fluktuace, většina lidí hraje hru, jako kdyby to mělo spasit svět! Vyhýbá se opakování tahů a věří, že soupeř „určitě zas dá nůžky“ nebo nějak jinak bestiálně taktizuje. Spoiler: je to ovšem celé k prdu!

Nejlepší strategie se totiž ukázala být absolutně nahodilá – což je přesně ta věc, kterou lidský mozek bohužel odmítá dělat, protože musí za každou cenu analyzovat minulost, předvídat budoucnost a občas u toho prohrát i proti fakanovi z první třídy.

„Jak to funguje?“

Výzkumníci hráčům během duelů snímali mozek pomocí metody zvané. hyperscanning, tedy současného záznamu mozkové aktivity obou soupeřů. Skeny prokázaly, že mozek prohrávajících doslova obsahoval informaci o tom, co se stalo minule. Mozkům vítězů namísto toho dominovalo ticho, zen, prázdnota. Prostě vypnout a randomizovat – nejbližší, co máme k instantní osvícenosti

Studie ukazuje i další drobnosti: lidé mají například výraznou tendenci nadhodnocovat některé tahy (kámen bývá nejčastější), vyhýbají se opakování téhož tahu dvakrát po sobě a reagují příliš přímočaře na vítězství a prohry („prohra = změním tah“). To vše dohromady vytváří zcela pravidelné chování – tedy přesný opak náhodnosti.

Evolučně je to pochopitelné. Hledání vzorců nám pomáhá přežít – ale v mezilidské konkurenci to může být nevýhoda. Kámen, nůžky, papír tu nakonec není o síle, ale o tom, jestli dokážeme umlčet vlastní kognitivní mechanismy.

„Proboha co to zase studujou za kraviny?“

I když to působí triviálně, cílem výzkumu je vlastně zkoumat naše chování při různých hrách – protože evolučně jsou hry trénink na reálné situace. Jenom se holt zatím zvolila relativně snadná hra v tomhle případě. A výsledky i tak připomínají, že náš mozek není počítač: nemůžeme si pomoci a snažíme se předvídat, co se stane, a při rozhodování se opíráme o minulé výsledky, i když to může být kontraproduktivní.

Jak na Conversation popisuje spoluautorka Denise Moerel z Western Sydney University oblast sociální neurovědy se dosud zaměřovala především na studium mozků jednotlivých lidí. Abychom však získali vhled do toho, jak náš mozek činí rozhodnutí, když spolu vzájemně komunikujeme, musíme sáhnout po vynálezech, jaké až doposud nebyly po ruce! S dalšími a komplexnějšími hrami tak můžeme zjišťovat víc o tom, co nás nutí dělat věci, které známe ze života, politiky a vůbec.

A jelikož náš druh je echt sociálně nastavený, můžou být i další zjištění notně zajímavá! Budiž prozatím zjištění z dnešní studie inspirací pro nás, kteří máme tendenci věci overthinkovat vždy a všude (a dvojnásob v 1 ráno), že může být mnohdy užitečnější naopak vypnout mozek!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]