TLDR: Ano, moc obsahuje některé užitečné složky – avšak v menším množství než tělo, z něhož je (jako odpadní produkt) vyloučena. Dnešní „urinoterapie“ není ani starodávná praktika – postulována byla v roce 1944. Víc třeba hír.

Moč je s námi po celý život – králové i žebráci čas od času musejí na malou! Nicméně, někte influenceři, premiéři nebo Bear Grylls dnes pro moc hledají nové využití – zdravotní! Pojďme se zbičovat tím, proč to není úplně nejlepší nápad pod Sluncem…

„Je v moči něco užitečného?”

Ano, moč obsahuje nějaké vitamíny, hormony a stopové látky. Ale v takových koncentracích, že to nevylepší ani vaše zdraví, ani vaši pleť – i kdybyste si ji rovnou mazali na obličej (ano, to se taky dělá).

Je pravda, že přímo vědecké studie přímo zkoumající zdravotní dopady konzumace lidské moči jsou velmi omezené. Soudobý konsensus mainstreamové medicíny ale jasně zní: konzumace moči nemá žádný známý zdravotní benefit (klasicky snad za hranu placebo efektu u lidí, kteří jsou přesvědčení, že jim to pomáhá).

Byť některé složky moči jsou využívány a testovány z hlediska jejich potenciální nebo skutečné léčebné hodnoty, to zároveň negarantuje terapeutický efekt. třeba pokud přijímáte více vitaminu C (vitaminu rozpustného ve vodě), než vaše tělo potřebuje nebo dokáže zpracovat, vyloučíte ho močí. Z toho ale úplně neplytne, že pití moči je dobrý způsob, jak do těla dostat vitamin C…

„Určitě to ale má dlouhou tradici přece?”

? Jistě, historicky byla moč využívána v různých kulturách pro různé účely, včetně kosmetických a čisticích. Například ve starověkém Římě byla moč používána k bělení zubů a praní prádla díky obsahu amoniaku. V některých tradičních léčebných systémech byla moč aplikována na pokožku pro léčbu kožních onemocnění.

Takové využití ale typicky existovalo, protože lidé neměli po ruce nic lepšího. Navzdory dílčímu používání moči v předprůmyslových časech tak moderní urinoterapie jako metoda „alternativní medicíny” vznikla teprve na počátku 20. století! Zpopularizoval ji tehdy britský naturopat John W. Armstrong, kterého prý inspirovala rodinná praxe používání moči k léčbě drobných bodnutí a bolestí zubů. Krom toho jeho metodika důkazů stála také na metaforickém výkladu hebrejského biblického přísloví 5,15 „Pij vodu z vlastní cisterny a tekoucí vodu z vlastní studny“, takže jak vidno, argumentace je hodně neprůstřelná!

Od roku 1918 Armstrong předepisoval močové léčebné režimy, které vymyslel pro tisíce pacientů, a v roce 1944 vydal knihu The Water of Life: A Treatise on Urine Therapy, která se stala základním dokumentem oboru. Není to tedy tak, že by urinoterapie byla nějaká moudrost předávaná po tisíce let – v podstatě lze říct, že je podobně stará jako antibiotika…

„Je to moč, to nemůže uškodit… moc.”

Obvykle ne, ale není to rozhodně bez rizik. Pití moči zvyšuje zatížení ledvin  moč obsahuje odpadní látky, které tělo vylučuje, aby se jich zbavilo. Její konzumace může vést k opětovnému zavedení těchto látek do organismu, což zvyšuje zátěž na ledviny a může vést k dehydrataci. ​

Zvyšuje také riziko infekcí – i když je moč za normálních okolností sterilní, může obsahovat bakterie, zejména pokud je uchovávána delší dobu. Konzumace takové moči může vést k infekcím močových cest a dalším zdravotním komplikacím. ​

Teoreticky nadměrná konzumace moči také může způsobit nerovnováhu elektrolytů nebo předávkování léky (vyloučenými v moči), ale to v takových koncentracích, že by konzument musel holdovat moči ve větším než malém množství.

Pokud nemáte po ruce nic jiného než vlastní moč, protože jste havarovali na pustém ostrově, pak ano – může jít o užitečnou komoditu. V takovém případě ale máte zřejmě i jiné, palčivější problémy k řešení. Jinak stran úvah nad zakomponování moči do jídelníčku/nápojníčku raději zvolte to, co s ní jinak děláte i bez rad různých guru – vylučování!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]