TLDR: Teoretická studie řeší možnost, že megatunová exploze poblíž asteroidu na potenciální kolizní dráze s Měsíce by ho mohla zcela rozmetat. Jde však jenom o myšlenkové cvičení – aspoň prozatím. Studie tuna.

Pamatujete si na asteroid 2024 YR4, ohledně kterého jsme se vloni chvíli obávali, že může bacit do Země? To už díky dalším měřením padlo – Zemi v roce 2032 mine. Jenže furt zůstává asi 4 % šance, že trefí Měsíc!

Mohlo by se zdát, že jsme z problému venku, ale i takový náraz do Luny by mohl skrze vyvržený matroš způsobit několikadenní „meteoritovou sprchu“ – modely ukazují, že až řádově tisíckrát silnější než obvykle. A tomu bychom asi chtěli zabránit…

„Proč, z dopadu na Měsíce nám nic nehrozí?“

Studie upozorňuje, že při dopadu 2024 YR4 do Měsíce by mohlo být vyvrženo až kolem 100 milionů kilogramů lunárního materiálu (fragmenty od velikosti milimetrů až po centimetry). Část toho by se mohla dostat i k Zemi či do nízké orbitální dráhy kolem Země, což by mohlo ohrozit satelity či astronauty.

Uvolněná energie do dopadu na Měsíc by mohla dosáhnout zhruba 6,5 megatun TNT a vytvořit kráter o průměru kolem 1 kilometru. Nebavíme se tedy úplně o obyčejné srážce, ale efektu ekvivalentnímu silné vodíkové bombě.

Jak se ale říká – čím ses zkazil, tím se naprav! Jadernou reverse uno card bychom tak i my sami mohli vytáhnout proti šutráku – a tak dopadu na Měsíc zabránit!

„Jak by to vypadalo?“

Vědátoři v čistě teoretické práci řeší dvě možnosti: asteroid odklonit, nebo ho rovnou rozprášit. A při tom si zároveň otestovat znovu a lépe naše možnosti planetární obrany, která byla poprvé otestována v rámci mise Dart.

Studie analyzuje možné mise pro průzkum a zásah na 2024 YR4 — navrhuje se, aby byla vyslána sonda už mezi lety 2028 a 2032, ideálně ještě před kritickým obdobím, aby bylo možné lépe změřit jeho hmotnost, tvar a rotaci. Taková mise by mohla kombinovat monitorování s deflekcí (kinetickým nárazem) či jinými technikami.

Nelze jenom tak vyslat atomovky k cíli – problém je, že u 2024 YR4 furt pořádně neznáme jeho hmotnost. A bez toho se snadno stane, že snaha o změnu dráhy pošle šutr jinam, třeba až k Zemi. Jistější varianta je proto exploze: studie ukazuje, že výbuch o síle kolem jedné megatuny by stačil k rozmetání na kusy, aniž by se tyto jako tekutý terminátor znovu složily kolem gravitačního centra!

„Takže se můžeme těšit na střílení atomovek do kosmu?“

V odborných debatách vskutečně uvádí, že jaderná destrukce (nukleární výbuch poblíž či na asteroidu) je považována za jednu z možností. Autoři ale přiznávají, že drastická strategie vyžaduje extrémní přesnost – nesprávné načasování nebo špatná znalost asteroidu by mohly fragmenty rozházet směrem k Zemi. Takže bychom způsobili přesně to, čemu se snažíme zabránit.

Studie je taky čistě hypotetickou úvahou. Nic samože negarantuje, že se v dnešní turbulentní situaci (nejen kolem NASA) myšlenka dostane i k realizaci – ale ze všech možností, co dneska s atomovkama dělat, je jejich střílení na planetky rozhodně tou nejméně pošahanou…

Není bez zajímavosti, že ve starších simulacích snažících se realisticky vyzkoušet nejen vědecké možnosti, ale politické reakce nakonec na použití atomovek nedošlo ani ve scénáři, kdy hrozil dopad na samotnou Zemi. Ne kvůli tomu, že by to technicky nešlo, ale jednoduše kvůli tomu, že se na tom (simulovaná) mezinárodní společnost prostě neshodla.

I ve světě děsivých kosmických hrozeb je tak tím největším peklem to, co vždy jindy – druzí lidé!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]