TLDR: Pomocí elektronového paprsku a anizolu vznikly na želvuškách mikrovzory bez viditelného poškození. Studie tuna.

Homo sapiens je druh, který si ponejvíce ujíždí na úpravě svého těla – jistě, mnoho zvířat si třeba také upravuje zuby a drápy, divoká prasata si třeba brousí kly o jiné kly. To ale není úplně totéž jako si co měsíc barvit vlasy, využít chirurgii k výrazné změně svých proporcí – nebo si nanést do kůže permanentní barvu.

Nyní však řady biočichů, kteří si užívají tetování, rozšířily želvušky. Nikoliv však vlastními silami, nýbrž rukou vědátorů z Číny…

„Jaké je to tetování?“

V první řadě – není to barva, a cílem nebylo performativní umění, ale zkouška možností mikrofabrikace. Tedy výroby drobných předmětů, včetně mikroskopických a nanoskopických objektů a vzorů. Mikrofabrikace se snaží si vyboxovat místo zejména v medicíně a biomedicínském inženýrství, k tomu je ale nutno vyvinout biokompatibilní metody nanášení vzorů na živé tkáně…

Tím se dostáváme i k dnešním želvuškám. Ve snaze testovat mikroskopickou biokompatibilní mikrofabrikaci (zkuste si tohle říct třikrát za sebou…) na jejich povrch pomocí soustředěného elektronového paprsku vědci nakreslili mikrovzory, jako jsou čtverce, čáry, tečky a obligatorní logo své univerzity!

„Jak se to želvuškám líbilo?“

Nestěžovaly si, ale možná jenom protože neumějí mluvit. Proces vyžadoval, aby želvušky nejprve přešly do kryptobiotického stavu, čili určité polomrtvé hibernace. Poté na ně byla umístěna vrstva organické sloučeniny anisolu o teplotě -143 °C. Ta při přímém vystavení paprsku vytvořila novou chemickou sloučeninu, která ulpěla na „kůži“ želvušek.

Když byly poté želvušky zahřáty znovu na pokojovou teplotu, po vypaření zbytků nevyužitého anisolu zbyly na kůži jenom kýžené vzorce. Po rehydrataci želvušek vrstva zůstala i nadále nanesená na živých, nyní již poskakujících tvorečcích. Představte si, že byste podobným procesem museli projít i vy při každém vašem tetování!

„Nevadilo jim to nějak?“

Dobrá zpráva je, že tetování nemělo na znovuoživené želvušky žádný pozorovatelný negativní vliv! Je tu ale i špatná zpráva – proces nanášení přežilo pouze asi 40 % želvušek, což je zjevně suboptimální výsledek pro vědce i pro želvušky samotné. Autoři ale tvrdí, že další zlepšování procesu by mohlo úmrtnost snížit…

A v čistém součtu by metoda mohla životy naopak zachraňovat! Ačkoliv prozatím byly na želvušky naneseny „náhodné“ vzory, v budoucnu by metoda mohla sloužit k tisku mikroelektroniky na mikroorganismy či dokonce tkáně (buňky) lidského těla.

„Na co to bude, pokud to na něco bude?“

Schopnost vytvářet takto malé „čipy“ by mohla sloužit i pro lepší pochopení biologie malých forem života – včetně možnosti pozorovat v titěrných škálách procesy mikroorganismů v jejich chodu! To je něco, v čem má věda stále značné mezery – nemáme totiž momentálně moc dobré metody na sledování bakterek v reálném čase v přirozeném prostředí. Kdybychom ale bakterky (či analogicky mrňavé biočichy) jednou načipovali a ony by nám mohly vysílat svou „telemetrii“, dost by to změnilo!

Prozatím byly zvoleny želvušky, protože jsou fortelné jako helvétská víra – a ani v jejich případě to zjevně nestačilo k dobré míře přežití. Nyní, když je ale jasné, že koncept vzorování funguje, se můžeme dočkat jeho aplikace u mnoha dalších bakterek a buněk! Lidské hobby v tetování tak dost možná časem prosákne na kůži mnoha dalších druhů!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]