TLDR: Třetí mezihvězdná kometa sebou přinesla nárůst blábolů a dezinfa o svém údajném umělém původu. Jakkoliv rozhodně nejsem hluchý k SETI scénářům, záplava hovadin je nešťastná. Poslední vědecké info třeba tuna.

Příští týden se v hledání ufonů buďto odehraje famózní událost, která navždy promění lidstvo – anebo (a na to vsázím spíše) absolutní prd!
#novinka

Proč? Kolem 29. října 2024 se k nejbližšímu bodu přiblížení ke Slunci dostane mezihvězdná kometa/ufounská mateřská loď (nehodící se škrtněte) 3I/ATLAS – třetí známý mezihvězdný objekt po 1I/ʻOumuamua (2017) a 2I/Borisov (2019). (Dál jen „Atlas“, protože mě neba furt mačkat lomítko.) A pokud něco málo víte o orbitální mechanice (nebo jste chvíli hráli Kerbal Space Program), pak víte, že právě v tomto okamžiku by potenciální umělý objekt mohl nejefektivněji změnit svou dráhu – třeba na dráhu směřující k Zemi!

„Cool, kdy by to v takovém případě doletělo?“

Při vydání nejmenšího nutného množství energie by pak po takové nové, hypotetické dráze mohl dorazit k naší planetě v polovině června 2026 – čistě hypoteticky by nás takový kontakt čekal na moje narozky!#náhoda #nemyslimsi

To by samože byla událost, která změní lidstvo! Ale jelikož jsem o 3I/ATLAS psal několikrát a nevidím stále jediný důvod, proč by mělo jít o umělý objekt, úplně neplánuji příští středu zůstat ve svém protiatomovém krytu. Bulšity kolem Atlasu navíc krásně opisují stejnou trajektorii, jakou se v minulé dekádě motaly i ty kolem první mezihvězdné komety 1I/’Oumuamua. A ani u toho SETI průzkum (ano, proběhl – radioteleskopy Green Bank a Allen Telescope Array sledovaly ʻOumuamuu napříč několika pásmy) neobjevil nic nasvědčujícího, že by mělo jít o aktivní či mrtvý objekt.

V případě Atlasu se nejprve tvrdilo, že má dráhu jako umělý objekt (dráha je sice netypická, ale to může být výběrový efekt – k objevení potřebujeme průlet blízko Slunce), pak že nemá ohon (má, jen poměrně slabý a difuzní, což odpovídá nízké aktivitě tělesa), a nakonec že má atypickou chemii (což je pravda – spektrální analýzy ukazují nezvyklé poměry uhlíku, kyslíku a dusíku, patrně dané původem v jiném hvězdném systému s odlišnou metalicitou).

„Ale moment, dyť třeba ʻOumuamua byla divná!“

Ano, byla – nic takového jsme předtím neviděli! Protože. Šlo. O. První. Známý. Objekt. Svého. Typu!

To, že zrovna ʻOumuamua neměla významný ohon a šlo nejspíše o skoro neaktivní kometu, občas někteří vytahují jako důkaz, že mohlo jít taky o solární plachetnici. Vědecký konsenzus dnes ale směřuje k přirozenému vysvětlení – mohlo jít o těleso s povrchem bohatým na vodík, který sublimací způsobil slabé negravitační zrychlení bez viditelného ohonu.

Ve skutečnosti tak ʻOumuamua významně přispěla k popsání dosud neznámé kategorie tzv. „temných komet“ (dark comets) – objektů, které stojí mezi planetkami a kometami, a kterých se od té doby podařilo najít kotel i přímo v naší soustavě (například C/2014 S3 (PANSTARRS) nebo 2016 NJ33). To, že jsme díky ʻOumuamua našli vícero podobných šutráků, dost jasně nahrává spíše tezi, že i ʻOumuamua byla prostě šutrák (a nebudeme si to teď komplikovat tím, že „běžné komety jsou špinavé sněhové koule“, když je to s tím složením mnohdy zjevně složitější)…

To už však prodavači pohádek moc nezmiňují, protože by to narušovalo auru výjimečnosti kolem ʻOumuamua, která jejich obsahy prodává daleko efektivněji…

Stejně tak atypické složení Atlas je samože vědecky velmi zajímavé! Může říct hodně o jiných typech hvězdných systémů, popřípadě i starší generace hvězd. Astrofyzici odhadují, že Atlas mohl vzniknout v prostředí s nižším obsahem těžších prvků než Slunce, možná v rané fázi vývoje naší galaxie. Jenže čistě vědecká zajímavost hraje na sockách přinejlepším druhé housle. Příběh o Atlasu už žije vlastním životem a počet videí a článků, které brnkají na fantasmagorickou strunu, hrubě přečísluje ty racionálnější. A obávám se, že lépe nebude.

„A co když Atlas bude fakt sonda?“

Jasně, i skeptika samože na mozku lechtá pomyšlení, že by třeba sovy nemusely být, čím se zdají! Pokud se dřív nevyhubíme, jednou na nějaký kontakt s jiným životem asi dojde! Takže i já budu ve středu samože malilinko nervóznější než jindy – první kontakt je prostě příliš lákavá a na emoce hrající story, než aby nezviklala snahu o pragmatické uvažování…

Tedy, ne že by se ve středu samotné vše mělo odhalit, i kdyby měli milovníci Akt X pravdu. Když se nad tím zamyslíme čistě teoreticky, kdyby Atlas skutečně 29. října změnil výrazně dráhu – tedy by šlo o umělý objekt – ze Země bychom to zjistili až kolem poloviny listopadu. Do té doby bude totiž zakryt Sluncem, tedy v solární konjunkci, a tak mimo dosah pozemních teleskopů.

Pokud by na onu změnu dráhy potřeboval jako hypotetický kosmolet hodně energie, teoreticky by si záblesku již dříve mohly všimnout i sondy pozorující Slunce (např. STEREO nebo SOHO, které monitorují sluneční okolí v reálném čase). To platí ale jenom v případě, že by se Atlas ukázal být něčím jako Clarkeova Rama. Pak je tu ale i možnost, že Atlas – jakožto šutrák – dále poletí pryč ze soustavy, ale ta emotivní story bude žít dál. A stejně jako v případě ʻOumuamua bude dál živit obchodníky s deštěm.

„Tak když poletí dál, tak to není sonda, ne?“

Už fčil někteří naznačují, že to samože není automatický argument. Zejména tezi furt dokola přiživuje „někdejší harvardský vědec“ & „dnes shodou-náhod autor několika knížek o ufonech“ Avi Loeb – čerstvě třeba svým blogpostem (který naprosto-nepodbízivě text doprovází obrázek trojice šediváků…), kde zmiňuje, že hypotetický mimozemský objekt nemusí nutně změnit dráhu, ale třeba jenom vypustit menší sondy…

To je už ovšem něco, čeho si ze Země nevšimneme ani poté, co Atlas vystoupí ze slunečního zákrytu. A vsadím svou špatnou pověst, že až Atlas bude pokračovat dál na své přirozené dráze pryč z naší soustavy, nejpozději v polovině listopadu se stejně vyrojí mraky „zaručených informací“ o tom, že takové sondy uvolnil – to celé aniž by se pro pozemšťany v reálu cokoliv změnilo na konci roku 2025 nebo v polovině roku 2026.

Výhoda bude, že existence takových sond nepůjde nijak dokázat – a přesto se kolem teze budou točit dezinfo videa a vydávat dezinfo knížky…

„Ježiš, tak se lidi odreagovávají ufounama, to není to nejhorší, co můžou dělat…“

No to je právě otázka. Taková víra v podbízivé konspirační fantasmagorie kolem emzáků působí relativně neškodně, podobně jako třeba víra plochozemců – ale pro mnohé z jejich konzumentů je jenom přestupní stanicí ke fantasmagoriím o zlých vakcínách, uměle šířených virech, iluminátech a dalších bulšitech, které už objektivně v globálu stojí lidské životy. Jako někdo, kdo v patnácti žral Danikena, abych se skrze něj dostal k dalším konspiracím o JFK a spiknutí vědců tutlajících blížící se průlet Nibiru, mluvím z vlastní zkušenosti.

Za třicet let, až projekty jako observatoř Vera Rubin (LSST) budou nacházet několik mezihvězdných komet prolétajících naší soustavou ročně (odhady mluví o 3–10 ročně,podle citlivosti systému), bude současné drama kolem ʻOumuamua či Atlasu působit podobně legračně, jako když si astronomové v 60. letech pohrávali s možností, že kosmické objekty vysílající radiové signály mohou být depešemi jiných civilizací. Dnes už víme poměrně jasně, že tyhle objekty – pulsary – platí za mrtvé zbytky po supernově, aniž by kolem nich kolovalo přehršle bulšitů.

Otázkou samože je, kolik lidí do této osvícenější doby nedožije čistě kvůli zrušeným programům boje s infekčními chorobami, kvůli společnosti rozdělené podobnými bajkami – a kvůli narůstající nedůvěře mezi státy, v nichž se konspirační teoretici dostali k moci. Spíš než fiktivní problémy plynoucí z mimozemské invaze by bylo asi užitečnější řešit ty reálné…

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]