TLDR: Nové klimatické simulace naznačují, že rostlinná biosféra může přežít déle, než se čekalo – až do doby, kdy Slunce začne Zemi připravovat o vodu. Studie tuna.

Blíží se konec světa! Ne (nutně…) kvůli našim atomovkám, AIčkám nebo jiným antropogenním zábavám – ať už se v tomhle století vyhladíme či nikoliv, život na Zemi to bude mít stejně spočítané…

A nová studie spočítala, kdy se tak stane! Osudný biosféře bude totéž, co ji zažehlo život – bůh Ra… neboli Slunko!

„Proč bude Slunce problém?“

Slunku totiž bude postupně jasnější a Země tak teplejší. Všichni víme, že za 5 miliard let začne možná olizovat zvětšující se hvězda i orbitu Země, avšak pozemský život bude ve Valhalle již dávno před tím. Otázka proto zní, kdy to rostliny definitivně zabalí.

Jak ve svém nitru Slunce postupně přeměňuje vodík na helium, mění se jeho vnitřní struktura a dlouhodobě roste jeho svítivost. Zhruba o 10 % za miliardu let. To na lidské škále zní jako nic, ale planetární klima má z podobných „drobných“ změn po geologických časech docela vítr…

Dva planetární vědátoři fčil modelovali budoucí klima Země v příštích dvou miliardách let a do výpočtů zahrnuli jak sílící Slunce, tak vývoj oxidu uhličitého v atmosféře.

„Tak rostliny maj Slunko rády, ne?“

Odcamcaď pocamcaď. V jednom scénáři se CO₂ postupně vyčerpá natolik, že rostliny doslova zemřou hlady – bez uhlíku fotosyntéza skončí. V geologickém časovém měřítku totiž postupně (paradoxně k našim dnešním peripetiím) dochází k úbytku oxidu uhličitého z atmosféry Země prostřednictvím uhlíkově-silikátového cyklu.

Dešťová voda reaguje s atmosférickým oxidem uhličitým za vzniku slabé kyseliny uhličité, která rozpouští povrchové horniny, tedy silikátové zvětrávání. Produkty pak končí v oceánech a dlouhodobě se ukládají v sedimentech. Je to planetární termostat – když je teplo, zvětrávání často zrychluje a CO₂ ubývá, čímž se planeta ochlazuje. Jenže když se Slunce neustále rozjasňuje, stejný termostat může rostlinám postupně sebrat jejich základní surovinu. A postupně tenhle proces odstraní z atmošky množství oxidu uhličitého pro chod fotosyntézy…

Jenže novější modely ukazují, že to nemusí být tak rychlé, jak se dřív myslelo. Starší odhady často počítaly s koncem většiny suchozemských rostlin zhruba do jedné miliardy let v budoucnosti, protože CO₂ klesne pod fotosyntetickou mez. Nové práce ale naznačují, že pokud je zvětrávání méně citlivé na teplotu a více na samotné CO₂, pokles oxidu uhličitého se může zpomalit nebo dočasně zvrátit. Rostliny tak možná neudusí hlad po uhlíku tak brzy.

„Tak co je teda nakonec dorazí?“

V druhém scénáři CO₂ zůstane, ale planeta se ohřeje tak moc, že průměrná teplota dosáhne asi 65 °C, což suchozemské rostliny… taky nezvládnou. Bude to ale trvat déle, než s jakým horizontem počítala první možnost. Maximální odhad této možnosti vychází kolem 1,87 miliardy let. Na cokoliv delšího si tedy své penzíjko vůbec neplánujte!

Samože se nebavíme o tom, že 1,86 miliardy let to tady bude vypadat jako v reklamě na Ráj. Podle aktuálních shrnutí nové studie vychází, že většina suchozemských rostlin by narazila na své fyziologické limity zhruba kolem 1,68 miliardy let v budoucnosti, zatímco poslední odolné formy by mohly přežívat až asi těch 1,87 miliardy let.

V tu dobu by Slunce svítilo asi o pětinu víc než dnes a problémem by už nebylo jen trochu teplejší léto, ale planeta, na které fotosyntetická biologie začne narážet na strop toho, co jde vůbec snést.

„Může se život přizpůsobit?“

Pravda, model nepočítá s hypotetickou evolucí rostlin ani s technologickými zásahy nějakých jiných inteligentních druhů, které po tom stupidos Homo sapiens zdědí Zemi (můj tip je, že příští civilizace budou korely!). Budoucí život se tak jistě může adaptovat, migrovat do vyšších poloh, nebo – ve velmi sci-fi variantě – dostat pomoc od civilizace, která se rozhodne Zemi klimaticky servisovat.

Rostliny taky nejsou jedna věc. C3 rostliny, C4 rostliny, sukulenty, řasy, vodní rostliny nebo extrémně odolné organismy mají různé limity a různé triky. Některé mohou zvládat nižší CO₂, jiné lepší hospodaření s vodou, další život v oceánu nebo ve specifických mikroklimatech. Modely tedy neříkají, že v úterý 17. května roku 1 870 000 026 umře poslední pampeliška. Spíš kreslí hranice, za kterými už bude zelený svět mizet z čím dál větší části planety.

Dobrá zpráva je, že na to tedy máme dost času – kytky nás nejspíš přežijí o směšně dlouho. Špatná zpráva ovšem také je, že zalévání fikusu zůstává naším problémem.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]