TLDR: Hnojení oceánu může krátkodobě zvýšit pohlcování CO₂, ale kvůli živinám se efekt časem vyčerpá. Oceán si to „vybere zpátky“. Studie tuna.

Nebylo by krásné, kdybychom mohli téma lidmi-urychlené-klimatické-změny hodit za hlavu? Kdybychom se prostě vykvákli na redukci našich emisí a další srandy… A pálili dál fosil tempem stovek erupcí Krakatoa ročně? Jak by to bylo možné? Kdybychom našli způsob, jak ten otravný nadbytečný uhlík zase rychle ukládat?

Teoretickou pomocnou ruku v tomto ohledu nabízí geoinženýring – což zní jako konspirační blábol, než si člověk uvědomí, že sem spadá i výsadba stromů. Stromy žerou oxid uhličitý, staví si z něj skrz fotosyntézu tělo, takže podle některých kalkulací kdybychom vysadili bilion stromů, lidské manko by to umazalo!

Jenže už jsme si v minulosti taky řekli, že je to kapku složitější – třeba protože stromy potřebujou taky vodu, a protože rostou na souši, kde jaksi žijeme i my. Co kdybychom se ale vykvákli i na stromy a zabili dvě mouchy jednou ranou tím, že budeme tohle zachycování oxidu uhličitého páchat… v oceánech?

„To nepůjde, tam stromy nerostou…“

Idea nezní, že bychom stromy naučili růst v moři – ale že bychom namísto nich mohli zvýšit růst oceánského fytoplanktonu. Ten taky skrze fotosyntézu zachytí oxid uhličitý, taky si z něj postaví tělo – a krom toho, že nemusíme řešit nedostatek vody/půdy řeší i třetí mušku!

Stromy totiž po své smrti jaksi tlejí a skrz hnilobné procesy zase vypustí nastřádanou biomasu do ekosystému. Onen bilion stromů bychom tedy museli po konci jejich „životnosti“ zahrabat hluboko pod zem. A zatímco výsadbu bilionu stromů si ještě jako obří projekt lze i představit… zahrabání ekvivalentu třetiny dnešních stromů na Zemi je už o dost náročnější úkon.

Plankton namísto toto po své smrti gentlemansky klesne na mořské dno – část z jeho biomasy samože je uvolněna do atmosféry, ale ve velkém tlaku by na dně část zřejmě zůstala mnohem déle, než v případě jiných přístupů.

Plankton má navíc tu výhodu, že bychom ho snadno mohli přimět k množení – nikoliv tím, že pustíme paní Planktonové a panu Planktonovi nějakou fajn muziku, nalijeme víno, zapálíme svíčky… ale postupem známým jako „hnojení oceánu“, kdy na oceán zkrátka vysypeme železo, které růst fytoplanktonu stimuluje!

„To nezní tak hrozně, kde je háček?“

Nová studie ukazuje, že tenhle příběh je až moc jednoduchý. Většina dosavadních úvah se totiž soustředí jen na uhlík. Ale oceán není jednokomponentní systém. Klíčovou roli hrají i živiny, hlavně fosfor.

A tady se to láme! Modely ukazují, že uhlík a živiny se v oceánu chovají jinak v čase. Uhlík, který plankton „schytá“, se může relativně rychle vracet zpět k povrchu. Naproti tomu živiny, jako fosfor, zůstávají dlouho uvězněné v hlubokém oceánu.

Jinak řečeno, hrozil by zřejmě scénář, kdy sice zpočátku boostneme produktivitu a fytoplankton skutečně naváže nějakou část atmosférického uhlíku… Ale postupně si systém vyčerpáme. Bez živin další plankton neporoste – a oceán ztrácí schopnost dál pohlcovat CO₂. Autoři tomu říkají docela výstižně: „productivity hangover“.

„OK, tak to radši nebudeme dělat?“

No za to bych ruku do ohně úplně nedával. Jelikož jsem pesimista a očekávám, že po roce 2050 se budeme moct těšit z mnoha katastrof souvisejících se stoupnutím teplot o 4 °C proti předprůmyslové éře, mezi všemi hladomory, suchem, povodněmi a tajfuny začne geoinženýrství vypadat o dost lákavěji než dnes. V takovém případě může být i krátkodobá výhra lepší než žádná výhra…

A to i s příhlédnutím, že pokud nedáme naše emise rychle poté co cajku nebo k hnojení moří železem nepřidáme i nějaký ten fosfor a další srandy, můžeme tímhle dalším narušením přírodního koloběhu situaci… ještě více pohnojit!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]