TLDR: HCFC, HFC a některá inhalační anestetika jsou dnes hlavní zdroj perzistentní látky ze skupiny PFAS – kyseliny trifluoroctové (TFA). Studie tunav.

Znáte ten pocit, kdy se snažíte něco opravit, ale při tom jenom vymyslíte zbrusu nový, unikátní způsob, jak to rozbít? Tak – objektivně správný a dobrý – boj za záchranu ozonové vrstvy, díky němuž by se díra propouštějící škodlivé kosmické záření měla do pár dekád zacelit, má potenciál stát se něčím z tohoto ranku…

Zdá se totiž, že náhrady freonů, které vznikly, abychom si nezničili ozonovou vrstvu, také mají zjevně své mušky.

„Co se zase zjistilo za depku?“

Nový výzkum ukazuje, že náhrady freonů (HCFC, HFC, HFO) a také některá inhalační anestetika jsou dnes hlavním globálním zdrojem kyseliny trifluoroctové alias TFA. Tahle látka patří do široké skupiny PFAS – tedy látek, které jsou extrémně stabilní, prakticky se nerozkládají a mají tendenci se hromadit v prostředí.

Chemicky jde o velmi jednoduchou molekulu, ale právě to je její problém: v přírodě neexistuje efektivní mechanismus, jak ji odstranit. Jakmile vznikne v atmosféře rozkladem fluorovaných plynů, skončí s deštěm, sněhem nebo prachem zpět na zemském povrchu.

Podle modelů se jen mezi lety 2000–2022 uložilo na povrchu Země přibližně 335 tisíc tun TFA. Nachází se dnes v povrchových i podzemních vodách, v půdě, v ledu a byla opakovaně detekována i v lidské krvi. Nejde tedy o lokální průmyslový problém, ale o globální chemické pozadí planety.

„Hustý. Co nám to dělá?“

TFA se prakticky nerozkládá, hromadí se v půdě, vodě i ledu a je považována za toxickou pro vodní organismy, zejména při dlouhodobé expozici. U lidí zatím neexistuje jasný konsenzus ohledně konkrétních zdravotních dopadů – a to hlavně proto, že jde o relativně nový problém v relevantních koncentracích. Nejsou stanoveny pevné toxikologické limity a platí, že „není PFAS jako PFAS“.

To ale neznamená, že je vše v pohodě. Právě perzistence znamená, že i „nízké“ koncentrace dnes mohou být vyšší za deset či dvacet let, protože TFA se kumuluje bez přirozené cesty ven. V tomhle smyslu jde o typickou pomalou environmentální zátěž, ne o akutní katastrofu.

Jde ovšem rozhodně o pobídku hledat čistší alternativy, než se problém s TFA stane novým velkým nešvarem…

„No a nebylo by nám líp s freony?“

Kdybychom nezastavili poškozování ozonové vrstvy, měli bychom dnes výrazně víc případů šedého zákalu a rakoviny kůže – podle projekcí cca. o 15 %, ale situace by se dekádu od dekády horšila. Není to tedy automaticky argument pro návrat k původním freonům – ty byly pro ozonovou vrstvu mnohem horší, a ozonová díra na nás pouštěla škodlivé kosmické záření.

HCFC/HFC/HFO nejsou jediné ani nutně „nejlepší“ náhrady, jen byly dlouho nejpohodlnější z hlediska průmyslu, protože fungují ve stávajících zařízeních a mají dobré technické vlastnosti. Vedle nich ale existují i méně problematické alternativy, hlavně tzv. přírodní chladiva: CO₂ (R-744), amoniak (R-717) a uhlovodíky jako propan (R-290) nebo isobutan (R-600a). Ty nejsou PFAS ani zdrojem TFA a mají minimální dlouhodobou chemickou stopu. Jenže nic není zadarmo. CO₂ pracuje s vysokými tlaky, amoniak je toxický a uhlovodíky jsou hořlavé – takže zařízení musejí být navržena jinak, bezpečněji a tedy dráže. A to je přesně důvod, proč se fluorovaná chladiva držela tak dlouho. To jenom, kdybyste jinak měli supr dupr optimistickou neděli a chtěli zprávu, se kterou můžete zažehnout svůj doomerismus!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]