TLDR: Stačí hodiny až dny a bakterie kolonizují horninu sterilizovanou sopečnými teplotami. Ukazuje to tzv. primární sukcesi v reálném čase. Studie tuna.

Když si představíte čerstvou lávu, sotva vytaženou z pece pod našima nohama, napadne vás možná „peklo“, „zakázaná oranžáda“ a „místo, do kterého věru nestrkat/neotírat o něj genitálie“! Vědátoři ale nedávno šokantně zjistili, že jakmile láva dostatečně vychladne, je pro mikroby výborná developerská příležitost!

Studie v Communications Biology ukázala, že mikroorganismy dokážou kolonizovat čerstvě ztuhlou lávu velmi krátce po erupci, tedy v řádu hodin až dnů od jejího ochlazení. A to ačkoliv jen o chvíli před tím měla přes 1000 °C a právě vymazala všechno živé v okolí…

„Kde takové podmínky našli?“

Autoři šmírovali erupce islandské sopky Fagradalsfjall mezi lety 2021–2023. Láva tu vytvářela ideální „čistý stůl“ – žádná půda, žádná organika, minimum vody, prostě biologická nula. Jakmile však hornina vychladla natolik, že se dala bezpečně odebrat, vědci začali nacházet DNA mikroorganismů, které se tam objevily překvapivě rychle. A ne, nejsou to přeživší z lávy – bakterky nepřežily žár, ale přiletěly z okolí, hlavně s deštěm, aerosoly a prachem.

To ale neznamená, že jde o místo pro útlicitné. Ba naopak, na lávu si brousí enzymy bakterky odolné jako vaše pokojovky, nejdrsnější z nejdrsnějších! Jsou schopné fungovat v prostředí s extrémním nedostatkem živin, vody i energie. Jakmile se podmínky trochu zlepší, přidávají se další druhy a vzniká stabilnější mikrobiální komunita a základ pro širší (nejprve mikro)ekosystém. Překvapivě ani islandské zimy tento proces úplně nesmetly – spíš ho zpomalily a proměnily. Další ilustrace toho, že život se nechová opatrně – chová se drze!

„Na co nám to je?“

Ačkoliv na to studie přišla na Islandu, je velmi pravděpodobné, že podobný mechanismus funguje i jinde na Zemi, kde vzniká čerstvá vulkanická hornina. Podle autorů jde o jeden z prvních přímých pohledů na primární sukcesi v reálném čase – přechod z prakticky mrtvého prostředí k živému ekosystému. A pokud tohle funguje na Zemi, nabízí se samože otázka, jestli podobné procesy kdysi neprobíhaly i na Marsu, kde byla sopečná aktivita běžná. Láva totiž nejen ničí, ale zároveň dodává teplo a plyny, které mohou krátkodobě vytvořit obyvatelné podmínky…

K tomu nicméně je zároveň třeba, aby byl prostor už bohatě „zasídlitelný“ životem – tedy plný oněch fortelných i méně fortelných bakterek a procesů, jako je déšť nebo aerosolový přenos. Bez dostatečné saturace životem se bude analogickému procesu jinde dařit jen těžko. Čili: není to tak, že by bakterie samovolně vznikaly na podobném substrátu – ani tak, že by musely být v méně saturovaném prostředí podobně rychlé v dávné historii planety.

„No tak co to ukazuje?“

Ukazuje to spíše, že na dnešní Zemi je skutečně kumšt narazit na místo, které nějaký typ života neopanuje! A že minimálně některý mikrobiální život je krutě krutopřísný!

Život si prostě, uh, najde cestu. A i pokud v budoucnu na Marsu, Europě či dál od Země nenarazíme na cizí mikrobiální život, dává nám to aspoň naději, že chca nechca tyhle malé developery jednou rozšíříme za hranice naší planety…

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]