TLDR: Írán čelí jedné z nejvážnějších vodních krizí v moderní historii, vyvolané kombinací dlouhodobého sucha, rekordně nízkého srážkového úhrnu a špatného řízení vodních zdrojů. Zdroj třeba tuna.

Jako někdo, jemuž část rodného kraje jednou možná vezme přehrada, jsem přirozeně na téma těhle kolosů citlivější! Klasický argument zní, že potřebujeme víc nádrží, protože budoucí extrémy (jak příliš prudké deště, tak příliš dlouhá sucha) budeme moct lépe vykrýt jenom s připravenými nádržemi! Přičemž cílem není ani tak mít dost vody pro uhasení žízně, ale pro zemědělství a průmysl. A nikdo nechce nechat suché nebohé tovární mašiny!

Pak je tu ale Írán, v němž se aktuálně vážně uvažuje (jako o krajní možnosti) o evakuaci desetimilionového Teheránu kvůli dlouhodobému suchu – které bylo paradoxně zhoršeno jak přílišným čerpáním podzemních vod, tak nepřímo i rapidní výstavbou přehrad.

„Však tak žijou na poušti, co se diví?“

Šůr, voda je v soudobém Íránu vždycky vzácná – místní klima je aridní až polopouštní, s intenzivní sezonní variabilitou, kdy se srážky koncentrují do krátkých měsíců a většinu roku panuje sucho. Navíc změna klimatu tuto sezónnost umocňuje: vedra jsou běžnější, sucha delší a extrémní teploty stále častější.

To ovšem neznamená, že místní žijí jako Fremeni – Írán má populaci 90 milionů lidí, protože lidský důvtip & síla tanoucí z fosilních paliv umí přetvářet celé fláky krajiny pro dobře zavlažené území vhodné pro masivní zemědělské snahy!

To ovšem nese i rizika – a klima samo o sobě sice vysvětluje velkou část poklesu zásob vody…

„V čem je problém s přehradama“

Írán v minulosti postavil desítky přehrad, aby vyrovnal sezónní výkyvy – ať už šlo o zachytávání povodňových vod, zásobování měst či výrobu energie. Myšlenka byla prostá: uložit vodu, když je, a používat ji, když není. Mno a při dlouhodobém suchu a slabém přítoku je tento systém mnohem křehčí, než se čekalo.

Přehrady jsou totiž dvojsečná zbraň – na jedné straně zachytí vodu pro pozdější použití… Na straně druhé zpomalují přirozený průtok řek, takže dolní toky a mokřady dostávají méně vody – což v kombinaci s extrémním suchem znamená, že krajina dopadá sucho ještě tvrději.

Navíc megalomanské rezervoáry v horkém klimatu ztrácejí velké množství vody díky výparu, což snižuje jejich účinnost právě tehdy, když je voda nejvíc potřeba.

„A to za to můžou jen přehrady?“

I přehrady jsou ale jen dílčí nešvar. Dalším problémem je masivní čerpání podzemních vod, které sice krátkodobě doplňuje zásoby měst a farem, ale vede k propadům půdy, vysychání studní a dalšímu snižování rezervoárů, čímž se uzavírá začarovaný kruh vodního deficitu.

Někteří analytici jdou ještě dál a mluví o tom, že politicky a ekonomicky propojené firmy a úřední struktury profitovaly z rozvoje přehrad a projektů, které upřednostnily krátkodobý zisk před udržitelným hospodařením s vodou – tzv. „water mafia“. Jasně – bez přehrad by mnoho oblastí mělo ještě méně vody, zejména v normální, ne-suché období. Hlavní chyba je v (neefektivním) řízení poptávky a v nešetrném využívání vodních zdrojů – přehrady jako takové jsou tedy spíš nepřímý spoluviník než hlavní viník.

Nejsem si však jistý, nakolik mě tohle řešení – že problém není v betonu, ale v lidech – vlastně při vzpomínce na budoucí plánované přehrady v Česku uklidňuje…

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]