TLDR: Nová analýza deltových struktur z orbitálních snímků naznačuje, že na raném Marsu mohla existovat rozsáhlá moře. Studie tuna.

Mrtvá, chladná, nepřívětivá; lze spekulovat, že tu mohou přežít jenom nejodolnější formy života – těmito slovy lze popsat nejen mou rodnou ves, ale i Rudou planetu! V dávné minulosti tomu však mohlo být docela odlišně!

Třeba v případě Rudé planety analýza geomorfologických struktur připomínajících říční delty napověděla víc o rozsahu dávného marťanského oceánu…

„Co nám řeky říkají o oceánu?“

Řeky jsou v podstatě jenom přítoky moří, a delty jsou v tomto ohledu lokality, kde dochází přepojení řeky do moře dochází. I na planetě, která je suchá jako britský vtip, tak lze odhadnout rozsah dávného pobřeží…

Vědátoři se zaměřili na oblast Valles Marineris, největší kaňonový systém ve Sluneční soustavě, táhnoucí se tisíce kilometrů podél marťanského rovníku. Skrze šmírování snímků z několika orbitálních sond identifikovali vějířovité deltové struktury, které na Zemi vznikají výhradně tam, kde řeky ústí do oceánů nebo jezer.

Není samože jisté, že šlo kdysi skutečně o delty – ale zároveň dle týmu tato interpretace působí nejpravděpodobněji!

„Kam to teda až sahalo?“

Podle autorů studie jde o silná náznak dávné existence obrovského oceánu, který se zhruba před třemi miliardami let rozprostíral přes severní polokouli Marsu. Mají-li pravdu, znamená to, že Mars byl v dávné minulosti „modrou planetou“ s aktivním vodním cyklem, stabilními vodními plochami a potenciálně i podmínkami vhodnými pro vznik života.

Klíčovou roli v objevu sehrála barevná kamera CaSSIS na palubě sondy ExoMars Trace Gas Orbiter, která díky vysokému rozlišení umožnila detailně zmapovat povrch Marsu a rozpoznat jemné geomorfologické detaily. Přestože jsou dnes deltové struktury částečně překryté písečnými dunami vytvořenými větrem, jejich původní tvar je stále praští do kukadel!

Zásadní je skutečnost, že všechny vějíře se nacházejí ve velmi podobné „nadmořské“ výšce – mezi 3650 a 3750 metry pod referenční úrovní marťanského povrchu, což dle autorů naznačuje existenci jednotné vodní plochy, do které se vlévaly.

„Nepsali jste nedávno, že Mars byl suchý?“

Sure, to vychází z jiného geochemického výzkumu, podle něhož bylo množství vody na Marsu spíše omezené na řeky a oázy, přičemž se v geologické historii střídaly vlhčí, sušší a ledové epochy. Což se může jevit jako napětí vůči závěrům nynější studie…

Nutno proto připomenout, že jedna studie jaro nedělá – ani práce o sušším Marsu, ani ta o oceánském Marsu nejsou konečným obrazem, ale střípky skládačky a argumenty pro trochu odlišné scénáře minulosti. Mají ostatně i jinou metodiku: novější práce řeší geomorfologii skrze snímky z orbity, starší geochemii skrze data z roverů.

Zároveň nemusejí být obě vize ani úplně protichůdné – za 4,5 miliardy let historie Marsu mohl někdy mít rozsáhlejší vodní plochy, jindy být spíše jako tak Sahara. Mrtvá, chladná, nepřívětivá byla ostatně mnohdy i naše planeta – nic tedy neříká, že navzdory zjevně méně přívětivému osudu Marsu tu nemohly také vzniknout mimořádně odolní biočichové!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]