TLDR: Návrat specializovaných opylovačů a jejich rostlin může zabrat desítky let. Vědátoři to popsali na travinách různého stáří v prefektuře Nagano. Studie tuna.

Obnova zelených ploch je dojemný příběh: lidé se ke zbytku přírody možná chovali macešsky, ale podívejte, že umíme být i milejší! Jakkoliv jde jistě o krok správným směrem, jenom uvolněním plochy (regulované) přírodě není náprava hned vyřešena.

Nový studie totiž varuje, že může trvat až tři čtvrtě století, než se traviny dočkají stejném množství sousedských druhů, a dojde tak k obnově ztracené biologické rozmanitosti…

„O jaké obnově se dnes bavíme?”

Předně – neřešíme průměrné parky či golfová hřiště, ale skutečně plochy, které jsou ponechány více méně bez další úpravy. Samotná tráva tu totiž především poskytuje vlídné prostředí pro mnohé květiny. A ti zase podporují opylovače z řad hmyzu.

Zdálo by se, že taková obnova může být rychlá. Jedno léto zasejete trávu, druhé se tu urodí květiny, ty pak následně přilákají hmyzáky! Jenže není opýlení jako opýlení – již starší studie tak naznačily, že hmyzem opylované druhy rostlin se obnovují déle než druhy opylované větrem…

A tento chmurný závěr potvrdila i nová japonská práce z univerzity v Kóbe, neasik.

„Proč jim to tak trvá?“

Tým pod vedením Ushimaru Atushi študoval, jaký hmyz opyluje rostliny a s jakou úspěšností na různě starých travnatých plochách lyžařských svahů v prefektuře Nagano. Nejstarší nepřetržitě udržované plochy zahrnuté v práci mají na tachometru najeto již 300 let, šlo tedy o solidní vzorek!

Výsledky ukázaly, že opylovači z řad hmyzu jsou mnohem specializovanější, než se doufalo. Relativně nové travní porosty navštěvují především mušky, které jsou tzv. generalisty – a tak často přenášejí pyl z jedné rostliny na květy jiného druhu.

Na starých travních porostech jsou ale naopak opylovači ve větší míře tvořeni včelami a motýly, kteří se specializují vždy na jeden druh. Tím zaručují, že pyl je přenesen na správný druh rostliny. Aby se tito specialisté rozšířili dostatečně, potřebují zkrátka čas a vhodné pobídky ve formě vhodných rostlin.

„Proč se nemůžeme spokojit jenom s těma muškama?“

Můžeme, i ty jsou lepší než skládka! Ale biologická rozmanitost je v zásadě indikátor odolnosti. Čím vyšší rozmanitost druhů, tím vyšší šance, že některé budou lépe odolávat suchu, jiné mrazu, další povodni – a vzájemně si pomohou či se vzájemně nahradí. Naopak čím nižší rozmanitost, tím vyšší je také monokulturnost plochy – a tím snáze ji pokosí něco, na co není odolná… A vezme sebou další související druhy!

Vědátoři však upozorňují, že jejich zjištění by mohla naznačovat světlo na konci tunelu (nikoliv ve formě vlaku). Obnova travních porostů by prý neměla být ponechána pouze na přírodě, ale mohla by vyžadovat aktivní zapojení člověka ve formě nejen sázení travin, ale i dalších kytek – a možná i určitých hmyzáků!

Nakonec – dává to logiku. Ty plochy znovu zatravňujeme, protože jsme předešlé plochy odtravnili! Aby byl návrat přírody autenticky dojemný, měli bychom si tak v plné míře sníst, co jsme si taky navařili.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]