TLDR: Prehistorická lebka z lokality Yunxian naznačuje, že Homo sapiens, neandertálci a denisované se rozdělili již před 1,32 miliony lety – zhruba dvakrát dále v historii, než se dosud soudilo. Studie tuna.

Znáte svůj rodokmen? Moje znalost sahá max k tomu, že dědové se de facto uchlastali – a jestli jsem měl dál v historii velmože nebo hrdlořezy nebo (nejspíše) jen nuly, nemám páru. Rodokmen našeho druhu se jeví zhruba stejně „jasně“ – co chvíli totiž i dnes zjišťujeme významné novinky, které sice nestaví „vše úplně na hlavu“, jak se to jeví z titulků (to by bylo třeba zjištění, že náš nejbližší předek jsou stromy…), ale přesto notně upravuje naše zdání o lidské evoluci.

Nejnověji nám do učebnic háže vidle lebka nalezená už v devadesátkách v čínské provincii Chu-pej.

„Když ji našli už před 30 lety, proč se řeší teď?“

Lebka dlouho působila jako klasický Homo erectus. Jenže fčil detailní analýza pomocí počítačové tomografie (CT) ukázala, že má směs rysů blízkých tzv. „dračímu člověku“ (Homo longi) a záhadným denisovanům (jejichž fosilní zbytky známe hlavně ze Sibiře a Tibetu).

To je hodně slovíček, ale v praxi by takové zjištění znamenalo, že musíme přehodnotit načasování evolučního rozchodu mezi lidskými druhy. Dosud se z genomických studií zdálo, že moderní lidé (to jsme my), neandertálci (to jsou ti naši vyhynulí příbuzní) a denisované (to jsou ti další vyhynulí příbuzní) všichni vzešli ze společného předka před 700–500 tisíci lety – jenže toho předka se zatím nikomu nepodařilo najít.

Takže věci možou být taky trochu odlišně.

„OMG, to mění vše!“

Podle nové analýzy tvaru lebky a srovnání s dalšími nálezy se sice nemění vše, co známe (opět: to by bylo třeba zjištění, že denisované a neandertálci s námi nejsou vůbec příbuzní), ale tenhle rozchod se mohl odehrát o dost dřív: společný předek lidí a denisovanů by žil asi před 1,32 milionu let, zatímco linie neandertálců se vydala vlastní cestou už kolem 1,38 milionu let. To by paradoxně znamenalo, že jsme si s denisovany bližší než s neandertálci – alespoň podle současného genetického modelu.

Zároveň ale platí, že jedna lebka jaro nedělá – vědátoři si to mezi sebou teprve musí pořádně vyříkat. To, že „ojedinělá fosilie“ jde proti „horám genomických dat“, mi ostatně pořád smrdí spíše tím, že lebka zatím v interpretaci prohrává. Genomové studie dokážou odhalit věci, které by z kostí nikdo nepoznal – umožňují sledovat příbuzenské vztahy, míšení populací nebo časové odhady rozdělení druhů s přesností, o jaké se dřív paleontologům ani nesnilo.

Navíc DNA neřeší, jestli máš lebku nebo čelist — prostě mluví sama za sebe…

„Takže ta studie je blbě?“

No, ne nutně! Samože ani genomika není dokonalá, protože pralidi prostě měli tu drzost umírat v situacích, kdy dochází k degradaci jejich DNA, a navíc ani neumírali/neuchovávali se při tom umírání pěkně ve stejném tempu. Genetické modely tak stojí na spoustě předpokladů (např. o rychlosti mutací nebo o tom, že se v určitých obdobích nemíchaly linie).

A pokud se takové předpoklady liší od reality, může výsledek vyjít úplně jinak. Fosilie naopak ukazují, co tehdy skutečně žilo — jen jich máme zoufale málo a často nevíme, kdo je čí prapředek, což vše dál komplikuje.

Dopadnout to tedy furt může oběma směry – jediné, co je fčil jisté, je skutečnost, že ačkoliv identita našich „dědečků“ zůstane stejná, detailní rodokmen našeho druhu bude ještě pořádně dlouho viset ve vzduchu, než si budeme moct udělat ucelenější obrázek…

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]