TLDR: Zvláštní nošení trávy se u šimpanzů šíří kulturou, nejde ale o tak zbytečný výstřelek, jak na první pohled asi vypadá. Studie tuna.

Vy lidé si možná rádi dáváte trávu do jídla či plic – ale jsou i jiné možnosti, kam se tráva (byť trochu jiná než ta „naše“) dá narvat…

Když šimpanz Juma v Zambii v roce 2023 strčil trávu do ucha a odešel s ní jako s módním doplňkem, mohli si výzkumníci odškrtnout další bizarní položku ze seznamu „co ještě opičáky napadne“. O týden později se přidali další čtyři šimpanzi – a když Juma přišel s verzí trávy strčené do jiného otvoru, nebyl sám dlouho.

„Proč by to dělali?“

Kultura! Nejen lidé ji zřejmě mají – možná si vzpomenete, že před časem se mluvilo o (opětovném) možném nošení tuňáků na hlavách kosatek jako o místní kultuře, tedy určitém typu chování předávaném čistě pozotováním z jedince na jinéh jedince. Ale analogickou kulturu mají zřejmě i šimpanzi.

Šimpanzi s trávou si jejím trkáním do otvorů ani neléčili bolesti, ani nesjížděli – nebylo třeba pozorováno, že by se při/při/po nasazení trébla více drbali. Autoři pozorování míní, že šlo o čistě sociální trend. A podle vědců možná i o projev sympatie: „Když napodobujete něčí chování, ukazujete tím, že si ho všímáte a máte ho rádi,“ míní. Nikoliv nadarmo původního Juma nazvali popularizačně jako jednoho z „šimpfluencerů“!

Zajímavé je, že to nebylo poprvé, co si šimpanzi z dané skupiny ozdobili trávou. První trendová šimpanzí samice jménem Julie začala s trávou v uších už v roce 2010 – a dalších sedm šimpanzů ji následovalo. Toto chování přetrvává v této skupině dodnes, i po smrti Julie jako krásný případ sociálního učení a kulturního přenosu – koneckonců, pouze jedna ze čtyř skupin pozorovaných v té době vykazovala toto chování, i když všechny žily v podobných podmínkách.

Mimochodem, když víc jak deset let po Julii přišel s tímto nápadem nezávisle Juma, jehož skupina nikdy neměla kontakt s Juliinou skupinou.

„Na co je nám kultura?“

I když mají mnozí lidé v mnoha internetových diskuzích kulturu za zbytečnost, v obecném rámci jde o sdílený soubor (pomalu se proměňujících) sdílených hodnot. Pro sociální druhy jde tedy o důležitý evoluční vynález podporující ideálně soudržnost celé skupiny. A jde také o určitý důkaz jisté kognitivní laťky.

Z hlediska předávání je tedy kultura vždy limitovaná na určitou tlupu – to ostatně může být její velký význam. Když se lidští elitáři bičují poslechem Beethovena, zatímco vidláci tak činí turnaji v popíjení Starobrna, nejde jen o sdílený zážitek, ale i odznak pro jiné členy stejného druhu – ať už ositele stejné či naopak odlišné kultury.

„Tráva v otvorech mi nepřipadá jako moc užitečná věc…“

No jistě, taky jde jenom o jednu podobu kultury a sociálního učení. Ne vždy kultura musí mít podobu trávy v zadku nebo tuňáka na hlavě. Součástí může být i chování veskrze praktické, jak si chování sladit. Delfíni používající houby jako nástroje, kosatky vyvíjející odlišné dialekty či zpěvní ptáci učící se písním od svých starších jsou všechno rovněž různé typy okoukaného chování, které však již slouží praktičtějším účelům.

Autoři příklady méně užitečné nazývají jako „nefunkční kulturní trendy“, ale osobně bych tak příkrý asi nebyl. Sociálně-psychologická pospolitost může být obdobně užitečná jako učení se s nástroji – a i kdyby nebyla, „nefunkční kulturní trendy“ mohou sloužit jako určitý trénink k tomu ukoukávat i trendy praktičtější!

Lidé samozřejmě díky technologiím vypilovali předávání kultury způsobem, jaký jinde v přírodě nemá obdobu – až budete ale příště marnit čas u stupidních seriálů, špatných her nebo jiných rekreačích odreágovaček, vzpomeňte si, že zdaleka nejste v přírodě sami. Svá metaforická stébla trávy si do otvorů strkáme vlastně všichni – my, sociální živočichové!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]