TLDR: Toxikologické srovnání shrnuje, že částice z otěru pneumatik představují významný zdroj mikroplastů v akvatických ekosystémech, přičemž obsahují toxické látky jako těžké kovy a organické sloučeniny, které se mohou uvolňovat do vodního prostředí. Studie tuna.

Zapomeňte na plastová brčka, pytlíky a šampónové lahve. Hlavním dodavatelem mikroplastů v naší vodě a půdě jsou podle nového výzkumu… pneumatiky! V okolí cest by měly by být zdrojem až 50 % mikroplastů ve vodě a půdě, čímž pak přinejmenším ovlivňují zdejší biočichy.

Ale pokud se neživíte jenom slunečním svitem, nějaká část jejich částí končí i ve vás!

„Jak to ty zrůdy dělají?”

Inu, asi víte, že pneumatiky se za jízdy odírají – tím uvolňují drobné částečky sebe sama do svého okolí. Do přírody tak ročně unikají tuny mikroplastů, plných těžkých kovů a toxických látek. Samože neštěstí nechodí (ani nejezdí) nikdy samo, takže kromě plastů samotných se z nich uvolňuje i další chemický koktejl: kadmium, zinek, olovo a jiné mňamóziny!

Ukazuje na to nový toxikologický přehled, který čerpá data z řady starších výzkumů. Mnohé cifry tohoto druhu jste tedy již mohli slyšet dříve – nynější výzkum je však srovnává a přidává posouzení možného vlivu na zdraví. Práce uzavírá, že pneu částice a jejich výluhy byly spojeny s negativními dopady na vodní organismy, včetně oxidačního stresu, poškození DNA a narušení imunitní odpovědi, a mohou vést k ekologickým změnám, jako je snížení biodiverzity a narušení potravních sítí.

„Šmankote, zase nám lžeš, dyť pneu jsou z gumy, ty gumo!“

Jasně, pneumatiky jsou z velké části z gumy – ale ne přírodní, nýbrž syntetické, což znamená, že často obsahují plasty. Ergo gumy v pneumatikách jsou dnes komplexní směsí syntetických polymerů, které se při opotřebení chovají podobně jako jiné mikroplasty. Přírodní kaučuk je sice biologicky rozložitelný, ale většina pneumatik se vyrábí z umělých gum, které jsou odolné – a tím pádem i nerozložitelné. Čili se chovají jako klasické plasty…

Záleží samože na distribuci. Podle Evropské agentury pro životní prostředí by mohly být celkově zdrojem „jenom“ 28 % mikroplastů uvolněných do evropského prostředí, tedy do ovzduší, vody a půdy dohromady. Ale u silnic nebo městských toků mohou být zdrojem dominantním – to je kontext, kde se objevuje číslo až 50 %.

Jestli tedy žijete na samotě v horách, blahopřeji! Majorita z nás má k silnici ale asi mnohem blíž.

„Jak na to došli?

Měřením. Výzkum je přehledovou (review) studií, která shromažďuje a analyzuje dosavadní vědecké poznatky o výskytu a účincích částic z otěru pneumatik (TWP – Tire Wear Particles) a jejich výluhů ve vodních ekosystémech. Využívá data z různých studií, včetně měření koncentrací těchto částic v prostředí (např. pomocí pyrolytického GC/MS) a toxikologických testů na vodních organismech.

Jak přesně mikroplasty lidem škodí či neškodí, furt zjišťujeme. Ale, jak jsme zmínili, již se předpokládá, že řadě drobných organismů objektivně nesvědčí – mění jejich chování a snižují reprodukci. Voda je první na ráně: toxiny se vsáknou, zreagují a ovlivňují vodní organismy. Zasahují však následně celé potravní řetězce, mění koloběh uhlíku a dusíku.

Dá se s tím něco dělat? Změna materiálu pneumatik, lepší odvodňování u silnic, míň turování – každý řidič může mikroplasty omezit tím, že nepojede ráno do kolbenky jak Steve McQueen (či Blesk McQueen pro mladší). Jinak se jim jejich gumy obloukem potravního řetězce po čase vrátí na stůl!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]