TLDR: Nálezy z čínské jeskyně Bianfu/Pien-fu poprvé ukázaly u našich dávných příbuzných nejen kosti, ale i kontext jejich prostředí – a jejich stylu života. Studie tuna.

Když naši homosapienští předkové před nějakými 65 tisíci lety poprvé vytáhli paty z Afriky, nečekalo je ve zbytku světa inteligencí zcela nepolíbené území – v Eurasii totiž pobývali naši příbuzní neandertálci a denisované. Zatímco ty první si už umíme docela dobře představit, denisované byli ti záhadnější…

Víme dnes, že žili v Asii a že jsou spolu s neandertálci geneticky nejblíže Homo sapiens. Jenže kosterních nálezů je zoufale málo – většinu našeho obrazu dlouho tvořily zuby, úlomky kostí a DNA z několika lokalit. Proto je tuze zajímavý nový objev z čínské jeskyně Bianfu, tedy Jeskyně netopýrů, kde vědátoři našli čtyři zuby, dva úlomky lebky a část paže. To by samo o sobě bylo skvělé, ale hlavní výhra je kontext – spolu s nimi se totiž podařilo popsat také nástroje z kosti a kamene, pyl a zvířecí ostatky!

„Proč je kontext tak důležitý?“

Denisáci dle datování žili v okolí jeskyně zhruba před 167 až 134 tisíci lety, zatímco kulturní vrstvy lokality sahají přibližně od 190 do 70 tisíc let. To z Bianfu dělá jeden z nejdelších kulturních záznamů, který lze nejúsporněji připsat právě denisovanům. Na rozdíl od ruské Denisovy jeskyně, kde se v čase střídali denisované, neandertálci i moderní lidé, tady autoři nenacházejí stejné míchání více lidských linií. To tedy vědcům výrazně usnadňuje přiřazení artefaktů konkrétním tvůrcům…

A interpretace nálezů naznačuje, že jejich jídelníček zřejmě stál rovněž na velké kořisti – jeleni, vodní buvoli, gauři a další střední až velcí kopytníci, maximum muziky za minimum námahy. Řezné stopy a rozštípané kosti naznačují, že zvířata nejen lovili nebo získávali, ale také systematicky porcovali a využívali morek, bohatý zdroj tuku.

To ovšem neznamená, že nám byli podobné ve všem…

„V čem se lišili?“

Jejich kamenné nástroje ve srovnání s našima prehistorickýma srandama působí jednoduše a jakoby udělané narychlo – jako ostré úlomky odštípnuté pro konkrétní úkol a pak odhozené. Autoři popisují hlavně expedientní redukci jader a výrobu jednoduchých nástrojů, doplněnou častým využíváním neupravených kostí.

To nutně neznamená, že denisované byli hlupáci – jednoduchý nástroj může být známkou omezení, ale taky známkou pragmatismu. Když potřebujete rychle ostrou hranu na řezání masa a materiálu je dost, nemusíte vyrábět nádherný technologický šperk pro archeology budoucnosti. Prostě odštípnete funkční kus, použijete ho a jdete dál. Logicky také usuzujeme z limitovaných nálezů, ale to asi všichni chápou!

Nicméně, i tak tady přichází opatrná hypotéza o jejich ústupu…

„Proč teda nakonec zmizeli?“

Pokud žili v prostředí bohatém na zvěř, možná dlouho nepotřebovali rafinovanější technologie – moderní lidé v méně pohostinných podmínkách museli paradoxně inovovat víc. Když se pak ovšem sapienti dostali do oblastí denisovanů, mohli mít technologický náskok. A ten typicky končí vítězstvím toho pokročilejšího!

To je ale zatím spíš interpretace než hotový verdikt. Každopádně nový nález ukazuje, že denisované nebyli jen pár genů přežívajících v DNA dnešních lidí. Byli to významně odlišní lovci, řezníci, výrobci jednoduchých nástrojů a obyvatelé konkrétní krajiny, kteří se po dlouhou dobu dokázali uživit v jihozápadní Číně. A to nám v součtu pomáhá chápat, proč dnes hledáme důvody vyhynutí denisovanů – a nikoliv, proč denisované hledají důvody vyhynutí sapientů!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]