TLDR: Nová zpráva UNEP odhaduje při pokračování současných politik oteplení asi o 2,8 °C během tohoto století. Ani splnění dnešních klimatických závazků by nestačilo – znamenalo by zhruba 2,6 °C. Víc tuna.

Jestli vám je dneska klemra, tak mám pro vás dobrou zprávu – bude tepleji!

Planeta se už pohybuje na hranici dlouhodobého oteplení o 1,5 °C proti předprůmyslové éře. Jednotlivé roky ji už dokonce překročily – ale totok magická linie nám bude v budoucnosti připadat možná studená jak psí čumák.

Podle nové zprávy Programu OSN pro životní prostředí alias UNEP se totiž můžeme do konce století těšit na skoro dvojnásobné oteplení!

„No tak bude o stupeň tepleji, to ho je toho‘“

Oteplení o, řekneme, 1 °C v globálu neznamená, že namísto 25 °C v létě bude prostě 26 °C.

Jde o změnu průměrné teploty celé planety, tedy oceánů i pevniny, dne i noci, zimy i léta. Tak malá změna globálního průměru proto představuje obrovské množství energie navíc v klimatickém systému.

A její projevy nejsou všude stejné. Pevnina se otepluje rychleji než oceány, Arktida výrazně rychleji než světový průměr a s každým dalším zlomkem stupně rostou některá klimatická rizika. Teplejší atmosféra mimo jiné pojme více vodní páry, což může při vhodných podmínkách znamenat intenzivnější přívalové srážky a povodně. V jiných oblastech vyšší teploty urychlují vysychání půdy a zhoršují sucho a vlny veder.

Jediný stupeň v průměru je reálně větší problém, než se může zdát – zkuste si tipnout, o kolik stupňů se zvýšily teploty při masových vymíráních v minulosti…

„Deset? Dvacet? Padesát?“

Paleontologie nabízí odpověď, která vás asi překvapí – vymírání začínají zhruba už na oteplení o 5 °C na spodní hranici a 9 °C na té horní.

Studie mořského fosilního záznamu za posledních 450 milionů let zjistila, že všech pět velkých hromadných vymírání bylo spojeno se změnami globální teploty většími než přibližně 5,2 °C. Ne vždy šlo samože o oteplení – například ordovické vymírání souviselo s výrazným ochlazením – a samozřejmě nešlo pouze o teplotu samotnou. Vulkanismus, změny chemismu oceánů, nedostatek kyslíku či dopady asteroidů hrály zásadní role.

Je ale pozoruhodné, že v geologickém záznamu se velká a rychlá změna klimatu opakovaně potkává s velkými biologickými průsery…

Navíc tyhle změny typicky souvisely s vulkanismem, takže probíhaly relativně pomalu během tisíců až desetitisíců let. Dneska to ale probíhá velmi rychle a zároveň na biosféru tlačíme z mnoha dalších stran – ztrátou habitatů, znečištěním, lovem, invazními druhy nebo fragmentací krajiny.

„Co s tím?“

Řešení dávno máme, jenom se do něho nikomu nechce – ačkoliv se mu zjevně vzhledem ke kurzu v horizontu generací nevyhneme, jenom bude v budoucnu daleko dražší než dnes…

V nejpříznivějším modelovaném scénáři by oteplení kolem poloviny století dosáhlo asi 1,7–1,8 °C a poté se s přispěním výrazného snižování emisí a odstraňování CO₂ z atmosféry mohlo zase stáhnout. K tomu by ale globální emise skleníkových plynů musely proti roku 2025 klesnout o 18 % do roku 2030, 45 % do roku 2035 a 69 % do roku 2040. Současné národní závazky přitom do roku 2035 slibují jen asi 11–15 %.

Pozitivní zpráva přesto existuje. Od přijetí Pařížské dohody rostla globální kapacita obnovitelné elektřiny asi třikrát rychleji, než se tehdy očekávalo, a solární fotovoltaika dokonce sedmkrát rychleji. Ergo kapacitu dělat velké a rychlé technologické změny evidentně máme – jen se do ní hochštaplerům u moci obvykle moc nechce…

A pro petardy jen připomínám, že snaha o nízkouhlíkové energie není nějaká naivní osamocená úchylka EU – stát, který OZE a jaderky buduje nejvíce na světě, je fskutečnosti Čína…

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]