TLDR: 540 fragmentů dvouhrotých železných prutů z doby laténské naznačuje větší vyspělost starověkého obchodu, než se dosud čekalo. Studie tuna.

Železo je sice super, pokud chcete opravovávat jiné věci nebo bodat lidi pod žebra, ale jde o malinko trochu nepříjemný matroš pro hrobokopy – jelikož rezne, mizí, špatně se datuje a po dvou tisících letech se obecně tváří jako kus šrotu…

A o to větší bizár je nález z rakouského Deinhamu u Dunaje, kde bagr při práci ve štěrkovně začal tahat ven podivné dvojhroté železné objekty. A nebyl to jeden suvenýr – bylo jich přes 500!

„To je kolik kilo?“

Archeologové nakonec popsali 540 fragmentů dvouhrotých, tedy bipyramidálních železných prutů, které odpovídají nejméně 500 jednotlivým kusům. Podle týmu Petera Trebsche z University of Innsbruck jde o největší známý hromadný nález železných prutů z doby železné v Evropě. Celkem šlo zhruba o jednu tunu železa – tedy množství, které někdo zjevně nepřevážel jen tak, kdyby se hodilo…

Dneska by tuna železa byla asi sekundární bohatství, ale radiokarbonové datování ukázalo na původ téhle tuny v době laténské, přesněji zřejmě ve 3. až 2. století př. n. l. To je éra, kdy se ve střední Evropě rozjíždí produkce železa ve velkém, vznikají opevněná oppida, obchodní sítě houstnou a kov přestává být jen lokální specialita!

„Proč to tam teda nechali?“

Jak se tak velká zásoba dostala na dno Dunaje, není jisté – podle podobných nálezů je ale pravděpodobné, že se železo převáželo po řece v rámci obchodu a skončilo dole při ztroskotání lodi. Dunaj byl už tehdy dopravní dálnice, akorát bez dálničních známek a s větší šancí, že vám celý náklad zmizí pod hladinou.

Někdo z toho tehdy asi měl velmi, velmi špatný den – hodnota nákladu byla totiž obrovská. Tuna železa by podle Trebscheho stačila přibližně na 500 mečů o hmotnosti 1,5 až 2 kg, a některé popularizační shrnutí dodává i možnost až 8000 hřebíků. Takové množství naznačuje nejen vyspělou výrobu, ale i obchodní sítě schopné přesouvat relativně velké objemy strategického materiálu.

„Proč bylo železo vlastně důležitý?“

Dneska by asi lidi řekli, že železo má prostě vyšší tvrdost, ale chyba lávky – bronz může mít tvrdost vyšší a je i snazší ho zpracovat. Jenže železo, na rozdíl od bronzu (slitiny mědi a cínu), může vznikat z mnohem dostupnějších surovin. Železná ruda je dostupná prakticky po celé planetě! Takže jakmile se lidé naučili železo vytvářet, šlo vlastně o „demokratizaci” přístupu k tvrdým matrošům.

Železo samotné bylo navíc známo již před počátkem doby železné – známe třeba železné artefakty pocházející již z doby bronzové, z nichž nejznámější je železná dýka se zlatou a křišťálovou rukojetí z hrobky egyptského krále Tutanchamona. Tyhle srandy ale byly kovány z meteoritického železa (přírodního kovového železa s niklem), nikoli získaného z železné rudy. Před objevem procesu, jak železo vyrábět, byl tak materiál zřejmě cennější než zlato – ale po objevu produkce z rudy se začal rozšiřovat po celém starověkém světě včetně Dunaje…

„Co to mění?“

Nález z Deinhamu naznačuje, že pozdně pravěké společnosti v Podunají uměly operovat s objemy materiálu, které už nejsou jen lokální výměna. Autoři dokonce upozorňují, že podobně velké transakce mohly souviset s rostoucí monetizací laténské Evropy – třeba s velkými poklady zlatých mincí známými z oppid, jako je Manching v Bavorsku.

A tím to nekončí. Tým dál řeší, jestli pruty pocházely z jedné dílny, odkud bylo železo a jak přesně fungovala výroba a obchod v téhle době. Nález tak nakonec není jen hromadou šrotu, ale vzácným náhledem do zapomenuté éry našich kovových předků.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]