TLDR: Když ztroskotají Francouzi spolu s otroky, výsledek je… stejnou mírou očekávatelný stejně jako nečekaný! Zdroj třeba hír a hír.

Námořní příběhy

Jako národ suchozemců můžeme oceánská dobrodružství vychutnávat typicky jenom zprostředkovaně – přitom právě to, jak se lidé v uzavřeném prostředí lodí a ostrovů chovají, může být zajímavé i mimo námořnictví. Ze školy si asi všichni pamatujeme fiktivní optimistickou zápletku Robinsona Crusoe či méně optimistického Pána much. Právě pro jejich milovníky je tu příběh skutečných trosečníků z Tromelinova ostrova. Co myslíte, bude blíže Robinsonovi nebo Mouchám?

Tromelinův ostrov je malý písečný pruh suché půdy vyčnívající z nepřeberného Indického oceánu. Nejbližší další suchá půda se nachází na západ na Madagaskaru. A až do roku 1761 byla tahle ani-ne-tečka-na-mapě útočištěm nesčetných mořských ptáků. Pak na něm však nedobrovolně skončili docela jiní ptáčkové.

V noci 31. července 1761 se francouzská fregata L’Utile vydala na nebezpečnou cestu se 160 malgašskými otroky, kteří byli získáni na Madagaskaru – nutno dodat, nezákonně i v této době. Ačkoli otroctví jako takové nebylo ve Francouzském císařství nezákonné, obchod s ním byl regulován a kapitán Jean de Lafargue neměl potřebnou licenci. To však byl jenom jeden z vícera jeho prohřešků vůči dobrým mravům.

Lafargue především nedbal na nebezpečí tehdejšího moře a plul dál i ve zrádném vichru. Plavba proto vyústila katastrofální srážku s mělčinou právě u ostrova Tromelin. Srážka plavidlo rozervalo na kusy – na břeh se ze 140 členů posádky a 160 otroků dostali jenom někteří. Tím jejich obtíže ovšem teprve započaly.

Na ostrově

Jak jistě tušíte, tváří v tvář rizikům se obě skupiny lidí chytily za ruce a začali táhnout za jeden provaz! Akorátževůbec – přeživší se na Tromelinu rozsídlili do dvou táborů: jeden patřil námořníkům, druhý Malgašům.

Ne, nevypukla mezi nimi válka – zpočátku šlo vlastně naopak vše poměrně dobře! Tedy,  kapitán Lafargue se sice s novou situací duševně vyrovnával poněkud suboptimálně, zvláště vzhledem k tomu, že šlo o velícího důstojníka (čti: hráblo mu), velení ale převzal první důstojník Barthélémy Castellan du Vernet. A Frantíkům šla práce na záchraně poměrně od ruky!

Navzdory nepřízni osudu se posádce podařilo postavit provizorní přístřešky, vykopat studnu a dokonce z vraku lodi zachránit dostatek materiálu na sestavení nové, i když jen málo schopné plavby, lodi pojmenované La Providence! Tou dobou od ztroskotání uběhly dva dlouhé měsíce.

Jenže ouha – La Providence byla dostatečně velká pouze pro Francouze! Du Vernet slavnostně slíbil zhruba 80 Malgašům, kteří přežili původní ztroskotání, že se pro ně vrátí – ale jelikož ještě článek nekončí, nejspíše tušíte, že pokračování bylo trochu složitější…  

Příliš dlouhé čekání

V první řadě – plavba La Providence skončila osudně pro původního kapitána Lafargue. Na Mauriciu však Francouze čekala skutečně záchrana! Ta se ale nevztahovala i na Malgaše zanechané na Tromelinu.

Ačkoli du Vernet údajně hodlal svůj slib dodržet, byrokratické překážky a chaos doby jeho úsilí zmařily. Tehdejší guvernér Mauricia odmítl přidělit prostředky na záchranu s odvoláním na probíhající sedmiletou válku a finanční potíže Francouzské východoindické společnosti. Ubíhal tak jeden za druhým, co přeživší Malgašové pokračovali v živoření.

O zakotvení u Thomelinu se pokusila v roce 1775 loď La Sauterelle, bouře ji však vyzvednutí zbytku trosečníků překazila – při vyslání malého člunu dokonce na ostrově přibyl naopak nový francouzský trosečník!

Trvalo tak neuvěřitelných 15 let od původní nehody, než v roce 1776 zakotvil Jacques Boudin se svou lodí bezpečně poblíž ostrova a konečně zachránil zbylé Malgaše! Jenže houba – z původní populace tou dobou mnoho nezbylo.

Zůstalo zde jenom sedm žen a osmiměsíční chlapec – zbytek v průběhu čekání zemřel.

Řada nešťastných příhod

V původní době si čtenáři mohli teror 15 let na ostrově jenom představovat – dnes však díky provedeným archeologickým nálezům máme o tom, co se dělo po odplutí La Providence, poměrně dobrou představu.

Zdá se, že většina přeživších otroků zahynula již během několika prvních let. Jednalo se pravděpodobně o zhruba 60 ze zhruba 80 otroků. Celkem 18 z nich se pokusilo ostrov opustit. Jejich osud zůstává neznámý, ale pravděpodobně se šťastného konce nedočkali.

Přibližně 15 z přeživších otroků následně živořilo po další dekádu osamoceno. Mnozí se s tím ale odmítali smířit. Jenom pár měsíců před Boudinovou záchranou ostrov znovu opustily 3 muži a 3 ženy, stejně jako nový francouzský trosečník z La Sauterelle. Ani jejich osud není znám.

Aby toho nebylo málo, na ostrově se začínaly dostávat do pohybu také nežádoucí změny vyplývající z narušené ekologie. Ztroskotání původní L’Utile totiž krom lidí přežila i řada krys. A ty počaly jako invazivní druh pustošit přirozenou vegetaci ostrova. Tromelin byl díky tomu později zcela zbaven významnější vegetace.

Teprve s vyhubením krys v roce 2005 (!) se na něj začaly rostliny vracet.

Konec dobrý?

Dokončeme ale původní story z 18. století – ve strašidelnosti ztroskotání totiž má příběh alespoň jednu pozitivnější tečku. Přeživší osmero otroků bylo nakonec převezeno na Mauricius, kde byli pod vedením nového guvernéra, který se stavěl proti otroctví, osvobozeni. Dítě a jeho matka našli útočiště v guvernérově vlastní domácnosti.

Osud zbylých žen není ovšem znám – a navzdory relativně pozitivnímu závěru se nelze zbavit dojmu, že ve veškerém marasmu 18. století působí de facto opuštění trosečníků extra hořce. I tak ale končí skutečná oceánská dobrodružství z reálného světa, nikoliv řádek románů!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]

Autolink hír.