TLDR: Nová hypotéza říká, že kontrola ohně nemusela jen prodloužit den – mohla vytvořit speciální večerní sociální prostor, ve kterém se z jednodušší komunikace postupně rozvíjelo lidské vyprávění a jazyk. Víc hir.

Jak pravil již velký vizionář Peter Weyland, oheň byla naše první technologie – její dopady se ale nemusely omezovat jen na trapné blbosti jako světlo, teplo a vaření…

Nová práce vědátorů ze St Andrews a Dartmouthu si totiž myslí, že oheň mohl sehrát i hlubší evoluční roli ve formování našeho způsobu komunikace – pomohl totiž vytvořit podmínky pro vznik sofistikovaného vyprávění!

„Že to nikoho nenapadlo dřív?“

To asi napadlo, ale problém je pro podobné teze hledat oporu. Autoři nicméně vycházejí z jednoduchého paradoxu – lidoopi zvládají mnohem víc komunikace a sociálního řešení problémů, než jsme jim dřív přiznávali. Dneska víme, že umí gesta, učení od druhých, koordinaci, sociální politiku i kulturní znalosti. Jenže žádný jiný lidoop nepíše Shakespeara ani nestaví kosmické sondy…

Hypotéza proto říká, že klíčový u nás mohl být právě večer u ohně. Kontrola ohně prodloužila sociální čas až o čtyři hodiny denně. Navíc oheň svítí specificky – skoro bez modrého světla, takže mohl prodloužit aktivní část dne, aniž by zásadně kazil spánek! Protože kdyby pralidi, čistě teoreticky, namísto sezení u ohně večer raději scrollovali nějaký bíle svítící oheň, možná by se evolučně na tohle scrollování radši vyprdli.

Plameny namísto toho v hypotéze autorů přímo podporovaly výrazovou kreativitu!

„Jak?“

Ve tmě je gesto horší komunikační médium. Přes den můžete ukazovat, napodobovat, mávat rukama a dělat pantomimu – ale u ohně ale vidíte hůř, světlo se mění a těla kolem plamenů nejsou osvětlena jako v televizním studiu. Hlas má najednou výhodu. Nese se tmou, funguje i bez přímého pohledu a umožňuje mluvit o věcech, které nejsou přímo před očima.

A právě to je podle vědátorů důležité. Lidoopí komunikace je hodně navázaná na tělo, gesto, kontext a přítomnou situaci. Vyprávění ale potřebuje přenést význam jinam – do minulosti, budoucnosti, do světa nepřítomných lidí, zvířat, předků, duchů, plánů, varování, pravidel a identit.

Oheň mohl vytvořit prostředí, kde se výhodnější stávalo mluvit – ne jen ukazovat.

„To je jediná výhoda ohně?“

Taky je tu to sexy mihotání. Neurony se mohou synchronizovat s blikajícím světlem, takže plameny mohly pomáhat sladit pozornost a chování lidí kolem ohně do společného rytmu. Takový pravěký táborák tak mohl sloužit i jako sociální akcelerátor…

Autoři nakonec nabízí hypotézu – je dle nich možné, že lidský jazyk se mohl posouvat dopředu právě v bezpečném, večerním, společném prostoru, kde už nebylo nutné jen řešit existenční otázky – jídlo, bezpečí, kdo komu ukradl bobule – ale šlo mluvit i o otázkách… existenciálních!

A nejzajímavější je, že by se to dle nich dalo i testovat!

„Jak to bez stroje času udělají?“

Třeba porovnáváním toho, jak lidé vyprávějí u ohně, u stabilního světla a ve tmě – jestli se rytmus řeči mění podle mihotání plamenů či jak moc oheň zhoršuje čitelnost gest. Rovněž by bylo zajímavé srovnávat, jestli oheň skutečně zvyšuje pozornost, synchronii a pocit propojení ve skupině. Autoři sami varují, že bez opatrných testů by šlo hypotézu snadno přeromantizovat do pohádky, že táborák stvořil lidstvo.

To by mohlo nabídnout skutečně kvantifikovatelný důkaz pro podporu ohně v roli akcelerátoru vyprávění, byť logicky s jistotou to nebudeme vědět nikdy. Nebo aspoň do té doby, než začnou u ohně sedět nějaké jiné druhy. Což by bylo taky zajímavé, ale asi se toho jen tak nedočkáme…

Každopádně jde momentálně o zajímavou možnost, která by vysvětlovala, proč i dnes máme u táboráku trošku větší pocit sounáležitosti nežli třeba na gauči s mobilem v pazourách!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]