TLDR: Nové simulace naznačují, že voda z hlubokého oceánu Europy by v puklinách zamrzla dřív, než by vystoupala blízko k povrchu. Zdroj tuna.

Co do příbuzných je pozemský život stále jedináčkem. Zatímco my se tady na Zemi osamoceně ale mrcasíme, důkazy existence aktivního života máme možná – v galaktickém měřítku – hned za humny! A neznamená to jenom tradiční Mars, kde se dnes čekají přinejlepším mikrofosilie…

Jupiterův měsíc Europa je dlouho jedním z nejslibnějších míst pro hledání stále existujícího mimozemského života. Pod ledovým povrchem má totiž velmi pravděpodobně globální oceán kapalné vody. Velká naděje proto je, že voda z tohoto oceánu může puklinami vystoupat blíž k povrchu a vytvořit mělké kapsy, které by sondy mohly snadněji prozkoumat!

Ledaže na to místní geologie bude mít o dost odlišnější názor!

„Proč je Europa tak lákavá?“

Europa má tři věci, které šmakují životu – vodu, energii a organickou chemii. Pod ledovou krustou se nejspíš skrývá slaný oceán, který je udržovaný kapalný díky slapovému zahřívání od Jupiteru. Měsíc se při oběhu gravitačně mačká a natahuje, takže jeho nitro není jen neaktivní šutrák.

Problém je, že tenhle možný oceán není úplně na dosah. Ledová skořápka Europy může mít až desítky kilometrů. To není něco, co by bylo snadné provrtat – je to vlastně skoro trojnásobně hlubší než naše nejbližší dosavadní vrty na Zemi. Pro průnik desítkami kilometrů ledu bychom tedy potřebovali skutečně masivní expedici nebo nějakou dosud neznámou technologii…

Víme ale zároveň, že nad povrch Europy občas prýští výtrysky vodního ledu. Idea tedy je, že teplo z nitra občas musí ven – a kdyby se oceánská voda občas dostávala puklinami výš, mohla by nám takto nahoru posílat informace o podmínkách hluboko dole, aniž bychom k Jupiteru museli posílat vrtaře Bruce Willise!

„To je dobré! Tak co je špatné?“

Mno, nová studie týmu vedeného Lujendrou Ojhou z Rutgersovy univerzity tenhle optimistický scénář kope do rozkroku! Jejich simulace proudění tepla a tekutin ukazují, že voda stoupající puklinami by se pohybovala turbulentně, rychle ztrácela teplo a vytvářela tzv. frazilový led – tedy drobné krystalky, které mohou trhliny ucpat jak vaše tepny po balíku chipsů!

Frazilový led je vlastně ledová kaše (nedávno jsme to řešili i z hlediska povrchu), která by dle autorů mohla výrazně zkomplikovat prosakování vody z oceánu na povrch. Pokud jsou tedy v ledové kůře spekulované mělké kapsy kapalné vody, možná vznikají spíš lokálním táním přímo v ledu než jako výtah z oceánu. Transport materiálu mezi oběma konci ledové kůry je ale dle studie zcela minimální…

Co tedy s těmi výtrysky? Inu, nynější studie varuje, že nemusí jít o vodu přímo z hlubokého oceánu, ale jen z lokální kapsy vody uvnitř ledové krusty…

„Dá se to nějak zjistit i bez Bruce Willise?“

Snad víc napoví sondička Europa Clipper, která k Jupiterovu měsíci míří od roku 2024 a dorazit má v roce 2030. Jenže! Clipper bude Europu pouze šmírovat z výšky – i pokud tedy najde mělké vodní kapsy blíž povrchu, podle autorů nynější práce to nemusí být přímé okno do hlubokého oceánu. Mohly by totiž zřejmě také vznikat lokálním táním v ledové kůře a chemicky se od oceánu lišit. A, logicky, ani neobsahovat stopy potenciálního života vespod…

To by bylo jistě nepříjemné, ale nikoliv katastrofální – prostě bychom museli poslat novou, komplexnější misi. Naopak pokud nenajde ani lokální kapsy, mohl by to být argument začít se zaobírat spíše Enceladem, kde jsou důkazy výtrysků mnohem častější.

Fakt je, že nad Europou se smráká i z vícero prací – Sluneční soustava ale furt nabízí přehršle světů, které bude zajímavé dále zkoumat pro případ, že by tu byli nějací naši nepřímí příbuzní!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]