TLDR: Modelová studie tvrdí, že pokud AI zvýší růst spotřeby energie z jednotek na desítky procent ročně, „obrovské“ zdroje se z pohledu exponenciály vyčerpají překvapivě rychle. Studie tuna.

Umělá inteligence je mnohdy skloňována jako bazmek, který je možné potenciálně exponenciálně škálovat až do stropu – nová studie ale varuje, že jelikož mašiny furt jaksi potřebujou energii, jejich růst má své hmatatelné limity!

A to není zajímavé jen z pohledu pozemšťanů, nýbrž i ufonků…

„No tak to je přece logický, ne?“

Jo a ne. Všichni víme, že mašiny potřebujou volty a výpočty neprobíhají v luftě – spotřeba počítačů je ale zároveň něco poměrně neintuitivního pro většinu z nás (divám se i tvým směrem, JaRone). Stroje navíc nepotřebují zase tolik infrastruktury jako lidi – takže z hlediska zdrojů se u nich prostě častěji skloňuje možnost, že by mělo být možné je navyšovat snad až exponenciálním růstem…

Exponenciální růst je ale protiva mimo jiné tím, že dlouho vypadá nevinně. Spotřeba energie roste o pár procent ročně, všechno se tedy zdá být zvládnutelné – a pak najednou logaritmická perspektiva ukáže, že ani planeta není nekonečný sklad!

Když něco roste lineárně, přidává každý rok zhruba stejně. Když něco roste exponenciálně, přidává každý rok víc než rok předtím. Proto jsou všechny řeči typu „vždyť je to zatím jen pár procent elektřiny“ trochu zrádné. Protože, jak ukázala nová studie, od určité chvíle to začíná být trošku absurdní…

„Co modelovali autoři studie?“

Paper Roberta T. Nachtrieba a Stevena J. Smitha modeluje, co by se stalo, pokud by AI výrazně zrychlila růst poptávky po elektřině. Místo 3 procent ročně se zmiňuje až 15 procent. To podle autorů může zkrátit časové horizonty z tisíciletí na dekády…

Autoři neříkají, že přesně takhle se budoucnost stane. Spíš ukazují fyzikální pointu – pokud civilizace dlouhodobě drží pozitivní růst spotřeby energie, čas do dosažení limitů je zhruba nepřímo úměrný rychlosti růstu.

To zní složitě, ale v zásadě to znamená, že při malém růstu se limity tváří vzdáleně – ale při rychlém růstu se přiblíží nechutně rychle. V modelu tak AI nefunguje jako magická singularita bez účtu za elektřinu, ale jako akcelerátor, který může civilizaci rychleji dotlačit k otázce, jestli dříve vydláždíme planetu soláry nebo radši rozmontujeme Merkur na Dysonovu sféru…

Čímž se z toho stává i SETI studie!

„Jak jako ‚rozmontujeme Merkur‘?“

Závěry ukazují, že při exponenciálním růst by nám velmi brzy došlo uhlí, plyn, ropa i uran – ale brzy se konečnými stanou i zdroje, které nám dnes znějí absurdně obrovsky: deuterium v oceánech nebo dokonce celkový výkon Slunce. Za určitou hranicí už nestačí využívat energii dopadající na Zemi!

Ergo v běžné politické debatě řešíme plyn, uhlí, soláry, jádro, vítr, přenosovou soustavu a jestli soused dovolí postavit větrník, protože mu zmoštěnec řekl, že z toho dostane rakovinu… Jenže kdyby nastal tenhle (reálně jen modelový!) scénář, v relativně brzkém horizontu by nestačil žádný zdroj. Ani „když jednou zvládneme fúzi“. Ani „když pokryjeme planetu panely“. Ani „když využijeme všechnu sluneční energii, která na Zemi dopadá“.

Problém není v tom, že by zdroje byly malé. Problém je v tom, že exponenciála je nenažraná svině. Deuterium v oceánech je z lidského pohledu skoro pohádkově obrovská zásoba. Slunce je z lidského pohledu směšně obrovský zdroj. Ale z pohledu matematického růstu jsou to jen čísla v tabulce, která se jednou přeškrtnou.

„Cool, ale toho se nedožiju. Proč mě to má zajímat?“

Ona to není ani tak studie o současné Zemi, ale o limitech růstu potenciálních mimozemských civilizací. Ty by dle závěrů studie musely začít zachytávat větší část slunečního výkonu – tedy přejít do vyšší ligy Kardashevovy civilizace někam k typu II. Dneska přitom nejsme ani zdaleka typ I…

Kardashevova škála je starý astronomický způsob, jak si hrubě představit technologickou civilizaci podle energie, kterou umí využít. Typ I ovládá energii na úrovni celé planety. Typ II využívá energii celé hvězdy, třeba přes nějakou variantu Dysonovy sféry (superkonstrukci kolem hvězdy) nebo spíše roje. Typ III by pracoval s energií celé galaxie. Lidstvo je v téhle lize zatímco zhruba na úrovni roztleskávačky – ale jelikož skutečné hráče astronomové reálně hledají, je užitečné si nastavit i jejich parametry.

Právě tady se studie dotýká i Fermiho paradoxu. Pokud pokročilé civilizace narazí na energetické limity rychleji, než čekaly, nemusí být snadné rozrůst se do viditelných hvězdných impérií. Možná je vesmír tichý ne proto, že nikdo ještě nezačal, ale protože dlouhodobý růst narazí na termodynamiku, infrastrukturu, rychlost světla, interní politiku, havárie…

Je to sice poněkud abstraktní a modelové uvažování, ale krom varování dnešnímu snění o novém věku „umělé inteligence bez limitů“ to také indikuje, že pokročilé civilizace to budou mít složitější, než se zdálo – a možná i proto jsme je zatím sakra nenašli!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]