TLDR: Archeologové v Rusku v roce 2020 objevili pozůstatky paleolitické stavby ze stovek mamutích kostí, šlo o první takový nález po desítkách let. Pečlivě provedený výzkum umožnil začít znovu promýšlet interpretaci těchto konstrukcí vyskytujících se ve východoevropském paleolitu.

Fascinující paleolit

Čtenáři našeho blogísku už se možná setkali s vyznáním Vědátorovy lásky k paleolitu, starší době kamenné. Epocha trvající statisíce let, kdy se zrodil lidský rod a zabydlel Zemi řadou pozoruhodných druhů. A když postupně všichni naši bratranci, a jiní evoluční příbuzní, vyklidili pole, stejně zůstalo modernímu člověku pár desítek tisíc let doby, kdy si naplno užíval výdobytků paleolitické civilizace.

Pro fascinaci paleolitickými dějinami je dobré si uvědomit historický kontext: Vývoj moderního člověka byl jistým úhlem pohledu dovršen hodně zhruba kolem roku 50 000 př. n. l., kdy začíná mladý paleolit. Ten trvá až do doby asi 10 000 př. n. l., kdy přichází paleolit pozdní, mezolit a postupný, geograficky velmi nerovnoměrný přerod v neolitický způsob života. Máme tady tedy minimálně 40 000 let dějin, kdy tvář matičky Země brázdili lovci a sběrači, kteří už měli stejný mentální potenciál, jako my. Disponovali abstraktním myšlením, nepochybně složitým jazykem, vyprávěli si příběhy, zpívali písně a využívali své kreativity a invence k maximálnímu využití zdrojů.

Oproti této dlouhé epoše jsou dějiny naší moderní civilizace, s prakořeny sahajícími někam k organizovaným neolitickým vesnicím, jen krátkou kapitolkou. A přeci nám paleolitci oproti pozdějším lidem zanechali jen zlomky své hmotné kultury, což je dáno jak propastí času, tak objemem dochovatelných artefaktů. Proto není divu, že každý vhled do podivuhodných reálií paleolitu hltáme s neuvěřitelným nadšením. A vidíme opakovaně, že to nebyla doba chudá – a že ne zdaleka všechno už bylo vyzkoumáno.

Spektakulární objev ohlásili v roce 2020 vědátoři z Ruska. Archeologům se zde totiž podařilo objevit konstrukci, či strukturu, sestavenou ze stovek mamutích kostí. K objevu došlo už při výzkumech v letech 2014 a 2015, později však vyšla studie sumírující objevy.

Šíré ruské stepi mamutů jsou plny

Mezinárodní archeologický tým, složený nejen z Rusů, ale i z Britů a Američanů, si vzal na paškál lokalitu s příznačným názvem Kostěnki, konkrétně Kostěnki 11. Ta je proslulá jako jedna z nejvýznamnějších paleolitických nalezišť východní Evropy a vlastně i celého světa. Na ploše 30 km2 při toku řeky Donu, v oblasti asi 500 km jižně od Moskvy, se nachází řada identifikovaných paleolitických nalezišť. První z nich byla prozkoumána už v roce 1879, přičemž se postupně zjistilo, že prehistorické osídlení zde kvetlo už v dobách mladopaleolitických kultur tzv. aurignacienu a pozdějšího gravettienu, tedy od roku 40 000 př. n. l. do asi 20 000 př. n. l.

Lokalita se stala světoznámou pro zdejší objekty konstrukcí ze zvířecích kostí, které byly obvykle interpretovány jako součásti obydlí. Mimo to se zde našlo množství dalších artefaktů, včetně několika paleolitických venuší. S trochou zjednodušení můžeme říci, že Kostěnki jsou taková ruská obdoba naší oblasti Dolních Věstonic a Pavlova – stanoviště paleolitických lovců a sběračů, které možná nebylo obydleno celoročně, kam se ale lidé po staletí vraceli jako do místa stálého osídlení.

Právě na zdejším nalezišti Kostěnki 11 byly v letech 2014 a 2015 odhaleny pozůstatky další stavby z mamutích kostí. Nejde o první nález tohoto typu na lokalitě, už na přelomu 60. a 70. let zde bylo několik takových „staveb“ odkryto. Pro východoevropský mladší paleolit je obecně výskyt kostěných konstrukcí poměrně signifikantní – nemůžeme ale říci „typický“, neboť pořád jde svým způsobem o vzácnost. Základní plán bývá stejný – soustředný kruh kostí, obvykle doprovázený masivními jámami. Jejich účel není jasný, mohlo jít stejně tak o jámy odpadní, jako o snahu dostat se k použitelné hlíně a kamenní. O konstrukci samotných staveb se ale nedá říci nic určitějšího a tak se dříve spíše jen předpokládalo, že jde o nějakou formu obydlí.

Dům z kostí stavěný?

Nalezená konstrukce byla první takový objev po 40 letech. To archeologům přineslo jedinečnou příležitost se lokalitě věnovat dle novějších metod, včetně zapojení přírodovědných analýz a hledání makro a mikrozbytků pomocí proplavování a dalších postupů. Ukázalo se, že tento přístup je asi jediným možným, jak se v poznání účelu těchto staveb posunout dál.

Objev představuje kruh o průměru asi 12,5 metru. Podle kalibrovaných dat z měření rozpadu izotopů uhlíku C14 byla lokalita datována do doby před asi 25 000 lety. To by z ní dělalo nejstarší známý kostěný kruh – až doposud byl za nejstarší považován objekt starý 22 000 let. Samotná konstrukce byla tvořena stovkami kostí takřka výhradně z mamutů, přičemž se podařilo identifikovat 51 čelistí a nejspíše 64 mozkoven. Odhaduje se proto, že je kruh tvořen kostmi zhruba 60 jedinců. Ve srovnání s ostatními objekty jde o jeden z největších exemplářů jak co do průměru, tak do počtu použitých jedinců.

Zajímavé je, že celá struktura ležela jen 60 cm pod současným povrchem, ale došlo jen k mírnému narušení od kořenů stromu. Jinak se kosti zachovaly ve skvělém stavu a bez výraznějších stop narušení nálezových situací. Objekt nemá žádný zjevný vstup a zůstává velkou otázkou, o co vlastně mohlo jít. Na tuto otázku si alespoň částečně pokoušeli autoři studie odpovědět právě skrze použité jemné metody při exkavaci. Už ale asi tušíte, že o prostý „dům“ mohlo jít jen těžko. Mamutí kosti jsou velmi těžké a nějakým způsobem zaklenovat dvanáctimetrový kruh by taky nebylo jen tak. Investice času a energie do vybudování něčeho takto masivního musela být na paleolitické poměry značná. Dokážeme tedy říci alespoň něco víc, než že jde o kostěný kruh jako vystřižený z mysteriózního románu?

Proplavujte jako diví!

Jak jsme řekli, klíčové pro výsledky výzkumu bylo proplavování hlíny z nenarušených vrstev a hledání mikroskopických i makroskopických materiálů. Je to vůbec poprvé, co se tato – dnes už naprosto samozřejmá – metoda aplikovala na takové lokalitě. Byly díky tomu odhaleny uhlíky, které jednoznačně potvrdily, že uvnitř objektů byl rozděláván oheň. Následně se podařilo najít i propálené vrstvy hlíny, nešlo tedy o malý ohníček. Zároveň se ovšem v těch samých nálezových celcích našlo jen poměrně velmi malé množství mikrolitů.

To má větší význam, než se zdá – mikrolity jsou drobné úštěpy pazourků vznikající při výrobě nástrojů a „domácí“ činnosti. Z jiných lokalit víme, že koncentrace takových mikrolitů by při intenzivním osídlení měla být mnohem větší, než se uvnitř kostěného kruhu našla. Přitom ale nebyly mikrolity nalezeny vně samotné konstrukce. To by ovšem znamenalo, že na jednu stranu se skutečně nějaká produkční, každodenní činnost uvnitř objektů udávala, zároveň ovšem jako by buď nebyly využívány dlouho, nebo nešlo primárně o obydlí. Autoři studie si jsou ovšem vědomi i prozaičtějších vysvětlení –např. mohly být pří výrobě nástrojů pokládány na zem kůže, které byly později někde prostě vyklepány. Na druhou stranu se takové místo v okolí stavby nenašlo, dokonce ani jámy v okolí nenesou stopy využívání pro podobné odpadky.

K vedlejším, ale neméně důležitým nálezům pak náleží například mikrozbytky rostlinných pletiv, které odpovídají kořenové zelenině či hlízám. To naznačuje, že navzdory abundanci zvířecích kostí, přesto rostlinná strava tvořila v jídelníčku zdejších lidí důležitou složku.

Samotné analýzy kostí ale překvapivě mnoho neodhalily. Ano, dal se odhadnout počet mamutích jedinců a není bez zajímavosti, že nejsou přítomné jiné zvířecí druhy. Jinak se ale ani nedá říci, zda byli mamuti lidmi uloveni či zda byly kosti spíše natahány ze stepí od uhynulých mamutů jako stavební materiál.

A jako vždycky: co s interpretacemi?

Autoři studie otevřeně říkají, že nemají odpověď na to, k čemu kostěné stavby či konstrukce mohly sloužit. Problematizují ale zakořeněný obraz všednosti obydlí z mamutích kostí. Stavba takové konstrukce musela být nesmírně náročná a vyžadovala si kolektivní spolupráci – a to platí, i když nevíme detaily. Nevíme, zda byl objekt nějak zastřešen či jak mohl mít konstruované stěny. Nicméně trvá řečené – obyčejný domek z kostí to asi nebyl.

Takové stavby musely mít v životě komunity mimořádný význam. Důležitý je důkaz o rozdělávání ohně uvnitř staveb. Pravda bude asi jako vždy kombinovaná – možná máme opravdu co dělat s obydlími, která ale v některých případech mohla sloužit spíše jako místa setkávání a rituálů, než každodenního života. Ostatně, pořád si nesmíme lokalitu představovat jako stálou vesnici. Usedlý způsob života paleolitcům lovícím zvěř nemohl vyhovovat – proto lze předpokládat často skloňovaný model lovecké stanice, kam se kočující lidé opakovaně vraceli. Taková stanice s podobnými stavbami by byla srdcem celé krajiny. V podstatě jde o první střípky toho, co nazýváme kulturní krajinou.

Ukázkou významu podobných výzkumů jsou ale další interpretace vycházející ze zjištěných skutečností. Uhlíky znamenají nejen přítomnost ohně, ale hlavně dokazují přítomnost dřeva. Tato zdánlivá banalita je ve východoevropském paleolitickém bádání velkou otázkou. Už od 60. let se totiž razila teorie, stále častěji erodovaná novými objevy, že lovci a sběrači v tajgách sevřených dobou ledovou neměli dřevo moc k dispozici. Zjevně to není pravda, ba naopak. Pak dává smysl jiná hypotéza, která říká, že ve vlhkých oblastech kolem Donu mohly být častější lesíky, které právě z Kostěnek dělaly tak lákavé místo.

Jeden výzkum málokdy převrátí na hlavu stávající poznání. Čtyři roky starý objev kruhu jako vystřiženého z některého románu Roberta Holdstocka ale ukazuje, že s aplikací nových metod můžou archeologové i ve již známých kontextech nacházet nové, netušené souvislosti.

[Petr Zajíček]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]