TLDR: Chirurgové na dálku ovládali humanoidní roboty, kteří u prasat úspěšně provedli laparoskopické odstranění žlučníku. Víc hir.

Roboti na operačním sále už dávno nejsou záležitostí scifáren! Systémy jako da Vinci už roky pomáhají chirurgům provádět přesné laparoskopické zákroky, pořád jde vlastně „jen“ o prodlouženou ruku chirurga, který je obvykle toliko v sousední místnosti.

Nyní se tato prodloužená ruka dočkala i těla, hlavy a nohou – v novém pokusu totiž podobnou operaci neprovedlo klasické robotické rameno připojené k obřímu systému, ale humanoidní roboti!

„Co se přesně povedlo?“

Tým z University of California San Diego na to šel postupně – nejprve testoval jemnou motoriku svých nových humanoidních robotů na laboratorních úlohách a chirurgických nástrojích. A pak přešel k zákrokům na anestetizovaných prasatech, což je ten historický milník dnešního výzkumu!

Vědátoři vytvořili teleoperační systém pro humanoidní roboty, které používaly běžné laparoskopické nástroje a fungovaly v existující operační infrastruktuře. Nešlo tedy o úplně nový obří chirurgický stroj, ale o pokus, jestli univerzálnější humanoidní platforma zvládne jemné pohyby v prostředí, kde milimetr rozhoduje o tom, jestli se operace podaří – nebo jestli operatéra čeká nepříjemné naplnění jeho tučné pojistky…

Výsledek je mimochodem vůbec první experiment, kdy androidi operovali něco živého!

„Jak ty mašiny vypadaly?“

Furt nejde o roboty jako z Já, robot! Lidský chirurg mašinu stále ovládal z konzole, další lékař asistoval u lůžka a v jednom případě krátce pomáhal i druhý robot. To je zásadní rozdíl. Robot sám nerozhodoval, kde řezat, co oddělit a kdy zacvaknout cévu. Byl spíš tělem pro vzdáleného chirurga.

Oba zákroky, laparoskopické odstranění žlučníku, se ale úspěšně podařilo dokončit. Objevily se přitom limity typické pro raný vývoj prakticky čehokoliv – kolize nástrojů, zpoždění signálu a nutnost opakovaného nastavování bazmeků. Přesto chirurgové popisovali pocit ovládání jako podobný současné robotické chirurgii.

Podle UC San Diego šlo v jednom případě o tým člověk–robot, kdy humanoid operoval a lidský chirurg asistoval přímo u lůžka. Ve druhém případě se do zákroku zapojili dva teleoperovaní humanoidní roboti. Autoři tím chtěli otestovat nejen samotnou přesnost, ale i to, jestli se takový robot vůbec vejde do reálného operačního workflow.

„Proč humanoid, když už máme da Vinci?“

Specializované robotické systémy jsou přesné, stabilní a navržené přímo pro chirurgii – humanoidní robot je naopak obecnější stroj. Má ruce, tělo, může se teoreticky pohybovat v prostoru a používat nástroje navržené pro lidi. To je jeho největší příslib i největší problém. Člověčí forma je flexibilní, ale chirurgický sál není místo, kde chcete moc improvizovat s nohama.

Otevírá se tak cesta pro nový typ laparoskopických robotů, kteří mohou chodit, zabírají méně místa, snáze se přepravují a mají třeba i vícero uplatnění. V odlehlých oblastech, krizových situacích nebo jednou možná i ve vesmíru by mohli zastat více úloh než jen tu chirurgovu. Zatím je to samože jen proof of concept, chirurgové na úřad práce v dohledné generaci asi nezamíří.

Ale je vidět, že robot da Vinci, který pro mnoho lidí působí jako žhavá novinka, by mohl v relativně dohledné době putovat do starého železa…

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]