TLDR: Nejspíše ano! Rozpoznávání „tváří v neživých objektech“ je totiž jenom jednou stránkou tohoto defenzivního kognitivního jevu. Zdroje v artiklu.

Už jste někdy viděli lidský obliček v mraku? Na zásuvce? Na šmouze od barvy? Není to chyba v Matrixu ani příznak kognitivního šílenství – nýbrž se tomu říká „pareidolie“! Schopnost vidět obličeje v předmětech, které nejsou obličeji, je fskutečnosti zajímavé evoluční kouzlo. A nejsou ho zřejmě schopní jenom lidé…

„K čemu taková pareidolie je?“

Pareidolie je jev, kdy v náhodných nebo neurčitých tvarech (např. mráčky, skvrny, textury) vidíme známé vzory – často lidské obličeje, ale původní význam slova/jevu nemluví jenom o tvářích. Mozek doslova dopočítává obraz, i když v tom obrazu obličej objektivně není. A dělá to bleskově.

Jde přitom o zásadní schopnost přežití. To, že vidíte obličeje na topinkách, domech i v panelu letadla, je skvělý evoluční vynález: je totiž obvykle lepší vidět tygra tam, kde není, než nevidět tygra tam, kde je! Z evolučního hlediska je tedy dopočítávání pravděpodobných tvarů vlastnost hodná šíření – zároveň prozrazuje něco málo o tom, jak jiní lidé vidí svět kolem sebe, a čeho všeho jsou jejich mozky schopny!

Ale mají tuto vlastnost i jiní biočichové?

„Jak zjistit pareidolii u zvířátek?“

Lidská pareidolie je sice dobře prozkoumaná, ale zdá se, že tímto „zrakovým klamem“ netrpíme sami. Variaci důkazů zřejmě znáte z reelsů zobrazujících, jak úlekářsky reagují čičiny na okurky. To, že vidí v zelenině potenciálního hada, je totiž rovněž variace stejného mozkového zkreslení jako jsou obličeje u nás! Tento jev není naučený, ale zdá se být vrozený. Hadi byli ve vývoji savců natolik častým a smrtícím predátorem, že se do systému přežití „zapsali“ velmi hluboko. A nejen u nich…

Zdá se totiž, že pareidolii nacházíme nejen u savců. Například starší práce z roku 2017 naznačila, že také některé druhy ptáků reagují na předměty připomínající hady! Co je zajímavé, tehdy zkoumané ptačí chování bylo znatelnější, když před tím uslyšeli od jiných ptáků poplašný signál, který s hady souvisí – a naopak nebylo viditelnější, pokud slyšeli jiné, nesouvisející poplašné signály!

Mozek zvířet si tak pravděpodobně spojuje obraz a zvuk do komplexnější představy, i když ve skutečnosti had přítomen není. To ukazuje na složitější uvažování, než by mnozí ptáčkům přisuzovali.

„Kdo všechno to má?“

To zatím samože nevíme. Zkoumání pareidolie, potažmo jiných „užitečných klamů“, je ve zvířecím světě stále v plenkách. Tuší se, že pareidolie jsou schopní také makakové, velmi pravděpodobně ale bude pareidolie u jiných druhů nějakým typem spektra – různé druhy ji budou zřejmě schopny v různé míře. Jak moc, to odhalíme jenom postupně a pomalu…

Samože je otázkou, jestli tomu u nich taky říkat zrovna „pareidolie“ – původní slovo je složenina z řeckých slov pro „namísto/vedle“ a „obrazu/tvar“, takže sémantičtí fa٭isti mohou být v klidu. To už je ale vcelku podružná nomenklatura. Není ovšem bez zajímavosti, že dneska v reálném čase můžeme – svým způsobem – vidět vznik pareidolie skoro naživo!

„U koho?“

U AIček! Podobné chyby totiž začínají dělat i stroje. AI, která se učí rozpoznávat obličeje, občas zahlédne tváře i tam, kde žádné nejsou. Může za to samože přetrénování na určitý typ dat – ale i fakt, že samotný algoritmus funguje podobně jako lidský mozek: detekuje vzory podle trénovaných šablon.

Takže jestli váš telefon odemkne fotka vaší kočky, která „se podobá vám“, vězte, že možná kočka, vy ani ten telefon nejste v určitých ohledech zase tak odlišní!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]