TLDR: Sovětská ponorka K-278 se potopila (nevratně) v roce 1989, ale radiace z ní uniká dodnes. Díky zředění v oceánu zatím nepředstavuje výrazné riziko. Studie tuna.

Psal se konec (první) studené války, dubnový den roku 1989, a v mrazivých vodách Norského moře se sovětská testovací jaderná ponorka K-278 Komsomolets převalovala pod hladinou jako líná velryba – když kde se vzal, tu se vzal: požár! Oheň se v zadní části trupu rychle začal šířit, a byť se posádka snažila plameny zkrotit, uzavírat přepážky a izolovat oddíly, kouř a žár postupovaly rychleji než bylo zvládnutelné…

Ponorka se začala vymykat kontrole, její systémy selhávaly jeden po druhém a nakonec byla nucena nouzově vystoupat na hladinu. Ačkoliv kapitán vydal rozkaz k opuštění lodi, víc než polovina mužů při incidentu zahynula – z 69 (najs) členů posádky padlo „jen“ 9 za oběť požáru, ale 33 zemřelo až po evakuaci vlivem podchlazení a zranění ve vlnách až po opuštění plavidla.

To ovšem nemusejí být poslední oběti ponorky K-278 – poškozená ponorka se totiž po evakuaci vlivem poškození opět potopila, a dodnes z jejího reaktoru uniká radiace.

„Nečetl jsem o tom už kdysi?“

Zprávy o K-278 se vynořují co pár let – od její zkázy totiž norští vědátoři periodicky monitorují stav korodujícího plavidla kvůli jeho jadernému reaktoru. Po posledním průzkumu provedeném dálkově řízenými podvodními drony vybavenými sonarem, kamerami a odběrovými systémy oznámili jednu dobrou a jednu špatnou zprávu.

Skrze sběr vody, sedimenty i biologických vzorků a analýzu izotopů plutonia a uranu potvrdili, že radiace z vraku stále uniká. A palivo v reaktoru skutečně koroduje. Úniky jsou dokonce někdy viditelné jako proud z ventilačního potrubí.

Ale zároveň v okolním prostředí se radiace rychle ředí, takže zatím nebyl zaznamenán významný dopad na mořský ekosystém. A jaderné hlavice zůstávají utěsněné.

„To je cajk, ne?“

Je to lepší než horší alternativy, ale háček je v čase – co dnes není problém, může být za desítky let úplně jiný příběh s dalším chřadnutím trupu. Teoreticky je tu i možnost vrak vyzvednout – ale vzhledem ke stavu torza K-278 by riziko mohlo být paradoxně větší než jeho ponechání na místě. To platilo již po roce 1989, ale od té doby, pravda, trup jenom více degradoval – takže vyzvednutí dnes by bylo o to komplikovanější.

Díky hloubce 1700 metrů, v níž K-278 hnije, je skrze zředění úniku mořskou vodou vliv na nemnohý okolí život minimální. A pravděpodobně to tak i zůstane – vrak K-278 není důvodem k větším obavám. Větší starosti by nám měly dělat jiné vadné reaktory a kontejnery obsahující radioaktivní odpad, které Sověti vyhodili do oceánu, aniž by se obtěžovali informovat o tom veřejnost…

Ale i kdyby se to v případě K-278 zhoršilo– už to může být problém pro jiné, budoucí generace! Takový, při kterém si lidi budou klepat na čelo s tím, proč mají řešit něco, co lidi nechtěli řešit snáz mnohem dřív! Avšak není nakonec právě to onen nejlepší ilustrativní odkaz studené války?

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]