TLDR: Nový administrátor NASA Jared Isaacman chce vrátit lidi na Měsíc, otevřít cestu k Marsu, zapojit jaderné motory a komerční sektor — a přitom zřejmě seškrtat i část vědeckého programu. Oznámení tuna.

Po roce hry o to, kdo usedne na trůn nejvlivnější a nejbohatší (aspoň prozatím!) kosmické agentury, je alespoň prozatím dobojováno. Americký Senát v půlce prosince stvrdil jmenování miliardáře Jareda Isaacmana.

Isaacman slibuje raketový (pun intended) kvalt při návratu na Měsíc, změny v přístupu do kosmu… Ale pojí se s ním i dílčí kontroverze související jak s Trumpovou vládou, tak i jeho statusem člověka přicházejícího do NASA zvenku. Shrňme si, vo co go?

„Kdo vlastně NASA teď velí?“

Isaacman není klasický bossman, který by přicházel z politického prostředí anebo vnitřních struktur agentury. Je to miliardář, pilot, soukromý astronaut a člověk, který má za sebou úspěšný soukromý byznys. Právě to má být jeho výhoda: má přinést méně byrokracie, víc tahu na lunární branku a ochotu říct nahlas, že kosmonautika je hlavně logistika, průmysl a peníze.

Jenže co rudočapkáři mohou vnímat jako plusy, modročapkáři mohou vnímat opačně. Řízení firmy není totéž jako řízení státní agentury snažící se o veřejný zájem, „vnější zkušenosti” lze číst i jako „konflikt zájmů”, a status miliardáře není automaticky ani znak schopností, ani altruismu. Isaacman měl být ostatně jmenován již na jaře – ale jeho kandidatura byla stažena „shodou náhod” ve stejném týdnu, kdy se Trump neslavně rozešel s Muskem. Isaacman má totiž k Muskovi logicky blízko, což je samože dobře kvůli kosmonautice, ale může být méně dobře kvůli riziku, že i Isaacman jednou začne chtít zachraňovat děti ze zatopené jeskyně svou ponorkou…

Smíření mezi Trumpem a Muskem nicméně vrátilo Isaacmana zpátky do hry. NASA po většinu loňského roku řídil jako dočasný ředitel Trumpův ministr Sean Duffy, a prý se jen neochotně pouštěl jejích otěží – přesto nakonec svou snahu být „dlouhodobě dočasným” šéfem prohrál. O politických půtkách kolem NASA v roce 2025 jednou dost možná vznikne i nějaký strhující biják (jestli to bude komedie nebo tragédie, ukáží asi až příští roky)!

I kdybychom odhlédli od výše uvedeného, Isaacmanovi jako outsiderovi hrozí syndrom Velkých Očí Narážejících Na Realitu. Jeho smělé plány na reorganizaci NASA mohou být, jednoduše řečeno, smělé právě kvůli tomu, že v NASA nepůsobil. Po příchodu dovnitř jejich struktur může snadno zjistit, že podobně velikáčské vize přímo lidi z NASA dřív nenaplnili nikoliv kvůli tomu, že by to byli idioti, ale protože „věci jsou daleko složitější, než se zvenku zdá”. NASA nemá jenom cíl létat do kosmu, ale musí vyvažovat i rozpočet a hrát na politické body (kontrakty, pracovní místa…). Čehož je ostatně nejlepším příkladem právě sáhodlouhý loňský boj o pozici šéfa agentury…

„No a jaké že to plány Isaacman vlastně má?”

Měsíc, Mars a revoluci na orbitě i mimo ni! Měsíc je v Isaacmanově pojetí něco jako předsíň širší Sluneční soustavy. Aktuálně by rád přistál s lidmi ještě do konce Trumpova druhého období, což by znamenalo vyslat (stále neexistující) lander i s lidmi do tří let. Program Artemis má v jeho vizi pokračovat, přistání astronautů je politická i technologická priorita a návrat na Měsíc má být důkazem, že USA stále zvládají „velké věci s velkým rizikem“.

Mars zůstává v řeči nové administrativy přítomen, ale zatím spíš jako horizont než jako jasný časový cíl – a to ačkoliv během prvního Isaacmanova jarního entré to vypadalo, že Artemis bude silně upozadněn. Oficiální linka, nejspíše už kvůli srážce s realitou, nyní však zní: nejdřív Měsíc, pak Mars. V zásadě to  znamená, že bez funkční ekonomiky na oběžné dráze a bez nových pohonů se na Rudou planetu létá hlavně na renderech.

To je ostatně celková linka plánů. Isaacman opakovaně mluví o „orbital economy“. To znamená právě zvyšování využití soukromníků nejen z hlediska raket, i dalších systémů v kosmu – NASA má vytvořit prostředí, kde se vyplatí podnikat. Stanice, doprava, servis, infrastruktura — stát zaplatí začátek, firmy zbytek. Je to přístup, který už fungoval u raket. Teď se má rozšířit na celý blízký vesmír. Což samože dává logiku, byť to kvůli angažování miliardářů  taky mocně smrdí oním konfliktem zájmů…

Dalším výrazným signálem je i pravděpodobný návrat jaderného pohonu do hry. Ne jako exotický experiment, ale jako reálná technologie pro rychlejší a flexibilnější lety k Marsu. Jaderné termální motory ve stylu dávného designu NERVA slibují kratší cestu, menší dávky radiace (z kosmického záření) pro posádku a větší manévrovací schopnosti. Technologie je v tomto ohledu na vývoj & nasazení připravená už víc jak půlstoletí – ale doposud pro jádro v kosmu neexistovala politická vůle. To by Isaacman mohl změnit!

„To zní docela fajn, ne?”

To jo, ale není úplně fčil jasné, jaká bude cena těhle plánů. Starší informace naznačovaly, že Isaacman plánuje program Artemis po třetí (přistávací) misi překovat ve prospěch jiné (soukromé) architektury & ve prospěch Marsu. Což, opět, dává logiku – ale vlastně je to de facto zrušení Artemis a jeho nahrazení jiným, „stejně se jmenujícím” programem. U kterého není úplně jasné, jak dobře bude fungovat (viz emočně rozhoupaný vývoj Starship v loňském roce).

To není nutně výtka lidí, kteří zbožňují Artemis v její současné podobě – dlouhodobí čtenáři ví, že si z programu utahuju jako z „cosplay Apolla”. Spíše hrozí, že tím, že se Isaacman bude snažit sedět na dvou židlích najednou – vyhovět dosavadním kontraktům & přeskočit na nové – může taky situace skončit tím, že z obou žídlí spadne na zadek. Může se podařit zrušit starší, fungující-leč-konzervativní program, aniž by se podařilo zprovoznit nový, inovativní program…

I kdyby to celé vyšlo, rozpočet NASA bude muset chca nechca něco osekat. Nyní momentálně jasné, jestli jednou z obětí přeskoku nebude už zase lunární stanice Gateway. Též se mluví se o možné redukci části programu robotických sond. Ne prý proto, že by věda nebyla důležitá, ale protože pilotované programy, Měsíc a nové technologie jsou politicky i mediálně „viditelnější“.

Sondy k planetám tak mohou být první, kdo ucítí dietu, ze které se v případě neúspěchu experimentu může věda oklepávat po celé generace – vyslat sondu k takovému Jupiteru není záležitost na pár měsíců, a inženýři odpovědní za robotické mise nejsou automaticky uplatnitelní i v těch pilotovaných. Navíc skoro zcela jistě kvůli politickým zájmům Trumpovy vlády budou na hranici zrušení i vědy o Zemi a studium klimatu. I kdyby NASA dostala mnohem větší rozpočet, aby svých nových cílů dosáhla, tyhle obory to budou mít dost nahnuté…

„Tak je to dobře nebo špatně, že tam bude?”

To budeme asi moct soudit tak za 10 let. Jako radikální centrista ani neříkám, že jsou Isaacmanovy ideje špatně – spíše vypichuju, že i když to „myslí dobře“, může to dopadnout „jako vždycky“. Zdá se rozhodně, že se NASA pod Isaacmanem chce vrátit ke své „heroické“ roli – ale zároveň tím riskuje, že část její nejpraktičtější vědy zůstane na ocet. A to je ta pozitivnější z různých verzí vývoje…

Moje klasická, nihilistická rada tedy zní: bude zajímavé to sledovat! A jednou z toho jistě bude napínavý film! Jestli ten film ale bude natočený v angličtině, čínštině nebo šimpanzštině, to si už netroufám ani věštit z kávové sedliny.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]