TLDR: Na přelomu středověku a novověku se významný počet lidí obával, že „jsou ze skla” a „mohou se roztříštit”. Šlo zřejmě o extrémní formu sociální úzkosti a/nebo paranoiu, kterou lidé pojmenovávali po tehdy novém materiálu. Zdroj třeba hír.

Když se řeknou „psychické poruchy”, lidé si pod nimi obvykle představí moderní vynález, kterým generace našich otců a pradědů ještě jistě netrpěli (a pokud ano, „vyléčili” ho tvrdou prací či tvrdým pitím)! Historie zná však i příklady poruch, které ve své dávné podobě již prakticky zmizely. Dost možná nejslavnější a nejbizarnější je tzv. skleněný blud.

„Co to šmankote zase znamená?“

Skleněný blud byl psychický stav, při němž se lidé domnívali, že jsou ze skla (proto se mu říká skleněný blud). V praxi se báli, že se kvůli své křehké povaze mohou roztříštit. Ačkoli se ojedinělé případy objevují i dnes, porucha byla mnohem rozšířenější před několika staletími – zvlášť uvážíme-li, že tehdy byla lidská populace řádově nižší!

Přesto bludem trpělo i několik vysoce postavených osobností, například pozdně středověký francouzský král Karel VI. Ten se údajně balil do přikrývek, aby si chránil své „skleněné“ tělo. Skleněný blud nebyl jen anekdotickou kuriozitou – vyskytoval se i v dobových lékařských encyklopediích napříč Evropou. Z lékařských análů však prakticky zmizel kolem roku 1830…

Postižení byli ve všech ostatních ohledech považováni za normální, jen je sužovalo přesvědčení, že se proměnili ve sklo. Jakkoliv je to pro dnešního čtenáře exotická obava, snaha „nerozbít se“ měla i některé povědomé rysy – pacienti se například báli, že by je ostatní lidé při kontaktu mohli „roztříštit“, takže se vyhýbali mezilidskému kontaktu!

„Proč to tehdy měli – a proč to už prakticky nemáme?“

Už v minulosti vznikaly teorie, že skleněný blud byl extrémní formou sociální úzkosti, ale lepší vysvětlení nabízejí ojedinělé moderní příklady. Jeden popsal psychiatr Andry Lameijn z Nizozemska: muž, který přežil život ohrožující nehodu, se po uzdravení stal terčem až přehnané péče ze strany své rodiny. Ať už byl jeho blud formou PTSD, nebo (jak Lameijn spekuluje) snahou udržet si odstup od příliš ochranitelských blízkých, zdá se, že vznikl jako reakce na tyto zkušenosti. Ale proč právě sklo?

Čiré sklo bylo na přelomu středověku a novověku novým materiálem, který byl považován za magický, ba dokonce alchymistický. Dnes tedy bychom podobnou poruchu nejen popsali jinak lékařskými termity – ale i současní pacienti by zřejmě obávali jiného „roztříštění“ své osobnosti, byť důvody v pozadí fobie byly podobné tehdy i dnes. Skleněný blud je zajímavým příkladem toho, jak dobová technologie zpětně ovlivňuje lidskou psychiku a slova, kterými ji pojmenováváme!

Blud byl zřejmě extrémním projevem sociální úzkosti, kterou v menší míře známe i dnes. Strach ze zakopnutí a roztříštění byl jen jiným vyjádřením běžných pocitů – tehdy prostřednictvím nové metafory. V tomto smyslu skleněný blud nikdy úplně nezmizel, pouze se „převlékl“ do jiných, modernějších forem.

„Trpěli lidi předtím keramickým bludem?“

To nevíme, ale podle článku BBC profesor Edward Shorter, historik psychiatrie z Torontské univerzity, popsal zajímavý analogický jev – „cementový blud“, který se objevil v 19. století, kdy se cement stal novým, revolučním stavebním materiálem. Aha!

Shorter mimochodem nepovažuje sociální úzkost za hlavního „nástupce“ skleněného bludu. Vidí ho spíše jako součást širší kategorie extrémní paranoie – například obav, že pacientovy myšlenky „odposlouchává CIA”…

Sklo ani cement již nejsou nové materiály, ale technologie stále nabízí zbrusu nové vynálezy, ze kterých si naše křehká (pun intended) psychologie může vytvářet zcela i zbrusu „nové“ poruchy a bludy!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]