TLDR: Od zdravotních lží po ty politické australská práce sesumírovala, že různé typy lží na sociálních sítích mohou stát tisíce životů – třeba když se léky nedostanou k těm, kteří je potřebují. Studie tuna.

Šok! Víte, že voda je mokrá? V noci je tma?? Kudla bývá ostrá?!! A ze stejné rubriky tu mám i výzkum australských fachmanů, kteří prošťourali 3 miliony postů Facebooku nikoliv z nějaké sebepoškozující touhy, ale pro lidské poznání!

Výsledky ukázaly, že dezinformace na sockách nejsou jen digitální šum, ale reálně zabíjejí, oslabují důvěru a ničí společnost…

„Jak může věc na netu stát život OMG?“

Uvádějí tři příklady typické pro Austrálii, ale našlo by se jich vícero i mimoaustralských. První je hydroxychlorochin – možná si ještě pamatujete, jak někteří politici a bohatýři tlačili tohle falešné „léčivo“ na covid. Nezdálo se, že to napáchá velké školy, ale lidi tomu věřili – a tak si udělali velké zásoby omezeného množství léčiv ti, kterým bylo v praxi k prdu. Takže nemocní s lupusem či artritidou zůstali bez léků – a studie odhadují, že na světě v důsledku toho zemřelo přes 17 000 lidí…

Další rizikovou kuriozitou jsou australské povodně a Červený kříž – logicky se na sockách obratem po katastrofě objevila řada lží o charitě, která určitou míru svých čtenářů odradily od darů. A to také snížilo míru rychle poskytnuté pomoci…

A některé konspirační bláboly se na sockách vracejí furt dokola jako bumerang! Sem patří stará místní konspirace o „gumování hlasů tužkou“, to celé samože navzdory opakovaným vysvětlením volebních komisí. Podobných blábolů máme doma i my, ale s odlišným koloritem.

„Bláboly tu ale byly vždycky, co je jinak?“

Byly tu vždycky, ale v éře před instantní neregulovanou globální komunikací byl jejich efekt logicky nižší – stejně jako koňské povozy zabily méně lidí než dneska auta. Práce ukazuje, že dezinformace mají prostě jakousi „lepivost“ – mizí na čas, aby se znovu objevily v krizi nebo při volbách. A fakt-checking je proti nim jen slabý repelent. Výzkumy zase ukazují, že dezinformace dokážou měnit naše vnímání reality, posilovat víru v nepravdy a ovlivňovat i reálné chování – i když to se empiricky hůře měří.

Ale nějaké vlaštovky v tomto směru máme. Sociologické pokusy třeba již dřív potvrdily, že opakované vystavení lži zvyšuje její důvěryhodnost („stokrát opakovaná lež“ alias tzv. illusory truth effect), ale dlouhodobé účinky na chování zůstávají nejasné. Nejlépe doložený dopad se týká veřejného zdraví, kde falešné informace o očkování či léčbě vedly ke snížení důvěry v medicínu a nižší ochotě očkovat se.

Sociální sítě zesilují šíření blábolů díky emocím – především hněvu a morálnímu rozhořčení – a algoritmům, které preferují polarizující obsah. Pokusy o nápravu, tzv. fact-checking, mají smíšené výsledky: někdy pomáhají, jindy paradoxně zvyšují šíření původního omylu.

„Co tedy pomáhá?“

Současný výzkum vypichuje potřebu prebunkingu (vytváření „informační imunity“) a rozvoje mediální gramotnosti, protože samotné vyvracení nestačí – společnost se musí učit chápat, proč a jak dezinformace fungují, potažmo jak funguje věda, vesmír a vůbec!

Popravdě mě ale závěry australské studie úplně nepřekvapují. Už asi od roku 2002, kdy jsem v Levelu četl, že LANka v nějaké jihokorejské internetové kavárně (blahé paměti) skončila bitkou mezi účastníky, mám totiž za to, že oddělovat svět informací (i těch digitálních) a fyzična, je poněkud krátkozraké. A v éře, kdy informace hýbou světem, by vlastně bylo překvapivé, kdyby bláboly nebyly mnohdy stejně ostré jako kudličky!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]