TLDR: Malá kvasibakterie neumí provádět vlastní metabolické procesy a je v nich zcela závislá na hostiteli. Tedy podobně, jako to viry mají s množením. Studie tuna.

Prakticky vše, co chcete vy, chce i každý biočich na planetě – jíst, odpočívat, množit se! Kdyby ale byla definice života tak snadná, museli bychom do něj počítat i třeba některé chemické reakce, které se přece taky umí „množit”!

Proto se za jednu ze zásadních definic života bere nutnost množení se zcela sám o sobě či schopnost udržovat v chodu vlastní metabolismus – a přesně z tohoto důvodu se viry (vyžadující k obojímu hostitelské buňky) chápají jako neživé, nebo přinejlepší na hranici této definice. Jenže co když objevíme buňku, která se chová spíše jako virus?

„Hádám, že právě takovou jsme objevili?”

Přesně tak! Uvnitř planktonového dinoflagelátu (což je sám o sobě taky mikroorganismus) byl objeven jiný drobný mikroorganismus, který se chová spíše jako virus než jako buňka. Kvazibakterka pojmenovaná jako Sukunaarchaeum mirabile byla objevená během snahy katalogizovat DNA planktonu druhu Citharistes regius a jeho symbiotických bakterií.

Genomický výzkum ukázal podivnou, malou smyčku DNA ukazující na další entity – takové, která se nehodila do žádné známé kategorie. Stejně jako viry totiž deleguje Sukunaarchaeum většinu svých biologických funkcí, včetně metabolismu, na svého hostitele.

A stejně jako viry je většina genů buňky věnována jedné věci: replikaci sebe sama – byť, oproti virům se dokáže alespoň množit sama o sobě.

„Ale i jiné druhy potřebují i životu další druhy, ne?”

No jistě, ale zejména jako potravu. Hranice definice života je ostatně přetřásána již pěkných pár let. To, že naše mrňavá sukuna postrádá prakticky všechny rozpoznatelné vlastní metabolické prostředky je ale něco, co u mikrobů jinak nevidíme.

Neznamená to ale, že jde jenom o virus. Viry obecně nejsou považovány za živé, částečně proto, že se nemohou replikovat ani udržovat bez mechanismů poskytovaných hostitelem. Sukunaarchaeum se může replikovat, ale nedokáže se bez hostitele udržet naživu. 

Není to tedy úplně kopie chování viru – ale je to rozhodně dál od toho, co vědátoři očekávali od symbiotických bakterek, které obvykle něco od hostitele berou, ale něco jiného mu dávají.

„Ještě v něčem se liší od virů?”

Na rozdíl od virů Sukunaarchaeum furt disponuje geny pro tvorbu vlastních proteinů pro replikaci DNA, včetně ribozomů, messenger RNA a transferové RNA. Viry naopak využívají replikační mechanismy svých hostitelů. Sukunaarchaeum navíc produkuje proteiny, které se pravděpodobně podílejí na tvorbě membrány obklopující jejímalý kruh DNA, což ji potenciálně pomáhá při interakcích s planktonovým hostitelem. 

Podle týmu genomiků pod bičem Ryo Harady ze Dalhousie University se přitom nezdá, že by sukuna za služby svého hostitele něco vracela. Je to takový černý pasažér! Když si ale vzpomenu na některé své spolubydlící ze studentských časů, možná vlastně nejsme od sukuny zase tak odlišní!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]