TLDR: Pěkné myšlenkové cvičení by rádo vyslalo nanosondu k nějaké blízké černé díry. Teoreticky to možné je, jenom nemáme nanosony a neznámé dost blízké černé díry. Studie tuna.

V době, kdy zbývá do rozhodnutí o rozpočtu pro NASA stále mnoho otazníků, není jasné, jestli NASA za týden nebude pouštět jen pouťové balónky nebo naopak dostane rozpočet srovnatelný s americkou armádou, protože má do roka poslat na Mars malé město, přišel do hlubin vědecké obce smělý a zároveň fascinující plán na vyslání sondy… konkrétně k černé díře!

Nápad je to rozhodně pěkný, jenom má zásadní chybičku v tom, že není úplně proveditelní – a není jasné, kam by se mělo letět…

„Kdo to navrhuje?“

Navrhl ho astrofyzik Cosimo Bambi z Fudan University a jde dle něj o první realistický plán na sondu, která by mohla přímo zkoumat prostředí černé díry. Cílem totiž není vysílat lidmi obývané kosmolety, dokonce ani sondy tradičních velikostí, ale ověřené i stále jen hypotetické nanosondy!

Tedy, nanosond… Jde jenom o sondy o velikosti centimetrů, ale ty mají stále formu prťavých chytrých čipů. Mohl by být každopádně urychleny pomocí výkonných laserů. Takové zařízení, zhruba velikosti malého telefonu, by díky laserové akceleraci mohlo dosáhnout významné části rychlosti světla, protože si „motor a palivo“ netahá sebou, ale je mu dodáváno „zvenku“.

Díky tomu by dolet ke vzdálené černé díře trval teoreticky jen desítky až stovky let, místo tisíců nebo miliónů jako u našich dnešních sond. Tato část cesty by se tak proměnila z generací trvajícího odyseu v relativně krátký výlet.

„To zní skvěle, v čem je problém?“

Pokud by sonda přežila blízkost horizontu černé díry a podařilo se jí poslat zpět alespoň část dat, mohli bychom poprvé ověřit platnost obecné relativity (nebo zjistit její limity) v extrémních podmínkách, a potenciálně přepsat základní fyzikální zákony— což je skutečně ničím neomezená ambice.

Na druhou stranu, teorie dneska úplně nenaznačuje, že by obecná relativita selhávala v oblasti přímo před horizontem událostí – skutečným záhadným územím zůstávají podmínky uvnitř horizontu, ze kterých ale žádná sonda (ani ta „nano“) nikdy nic nepošle zpět. Tohle omezení je tedy zásadní a ukazuje, že i ty nejodvážnější nápady narážejí na pevnou zeď fyzikálních zákonů…

Nápad je to rozhodně krásný – stojí na přiznaném myšlenkovém cvičení – ale jako jiné nanosondy také bohužel postrádá reálný základ.

„Tak ale technicky to možné je, ne?“

Jenom teoreticky. Koncept vyžaduje totiž taky enormně silné laserové systémy, které by dokázaly urychlit malé sondy na značné zlomky rychlosti světla – technologii, kterou momentálně nemáme a ani nemáme jasný plán, kdy (nebo jestli vůbec) by mohla vzniknout.

Prakticky stejný problém má i cíl – v našem galaktickém okolí není v současnosti známa žádná černá díra, kterou bychom mohli realisticky vybrat jako cíl letu, a Bambi doufá, že by tvrzení této vize mohlo motivovat astronomii k hledání takových objektů v blízkém vesmíru.

Nejbližší známá černá díra, známá jako Gaiga BH1, je vzdálená přibližně 1560 světelných let – což znamená, že pokud by sonda letěla rychlostí 20 % rychlosti světla, cesta by trvala zhruba 7 800 let (tedy ne 15 600 let, jak bylo chybně uvedeno – navíc auto může mít zpoždění, ale v tomto měřítku je to bezvýznamné – jde hlavně o působivost). I když chceme být optimističtí, i takový let nás svou délkou vrací do oblasti snů a spekulací, spíše než do technologie budoucnosti. Tím ale nejde o popření vizionářské ceny nápadu – pouze potvrzení, že realita nás zatím míjí dost hluboko.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]