TLDR: Protože pro něj máme důkazy – nás. Diametrálně odlišné formy života mohou snad existovat, ale jsou také výrazně spekulativnější. 

Kyslík na Europě, metan na Marsu, fosfan na Venuši – to jsou jenom některé příklady z posledních let, kdy se nějaký sajrajt detekoval na blízkých planetárních tělesech, a vedl k orgiím úvah o tom, co to může značit ohledně místního potenciálního života. Mnohý čtenář se při tom ušklíbne nad tím, že dané sloučeniny přece mají nějaký význam pro pozemský život – ale když hledáme život mimo Zemi, neměli bychom být překvapeni, že využívá diametrálně odlišné sajrajty? Inu, ano a ne…

Cesta nejmenšího odporu

Jednoduchá odpověď na to, proč hledáme život podobný tomu našemu (a tedy využívající/produkující podobné sajrajty), jednoduše zní: protože víme, že na Zemi život existuje! Doposud nikdy přesvědčivě nedošlo na odhalení jiného života mimo Zemi. Takže, ačkoliv víme, že usuzujeme jen z jediného vzorku, pořád dává největší logiku hledat cosi podobného!

Nabízí se pro fajnšmekry i složitější odpovědi. V první řadě, hledání života mimo Zemi není zrovna disciplínou, u níž by se politici předháněli v dotacích. S vědomím omezených rozpočtů jaksi musejí vědátoři volit cestu nejmenšího odporu – a ačkoliv existují i jiné nápady na jiné biologické systémy (viz níž), jelikož nevíme, jestli tyto systémy existují, hledat se s limitovanými zdroji bude spíše něco, co víme, že existuje, než něco, u čeho nevíme, jestli to vůbec existuje. 

Dalším aspektem je detailnost hledání. Pokud bychom měli na orbitě zaparkovaný tucet Prometheů jako ze Stargate, bylo by relativně snadné je vyslat k nejbližším planetám a nechat tu astrobiology šmejdit po zdejších površích s tunama aparátů. Mohli bychom tak mimozemské biočichy najít přímo. Jenže my podobné lodičky zatím nemáme – hledání stop života se tak omezuje na hledání chemických produktů pomocí spektroskopie, které jsme schopni i na dálku…

A to je jistě méně přesné než stalkovat mikroskopem půdní vzorky. Ale také je to to, co máme nyní reálně k dispozici. 

Alternativní cesty? 

Existují navíc i velmi dobré úvahy biochemiků ohledně toho, jaké sloučeniny jsou pro život nejvhodnější. Spoiler Alert: jsou to ty sloučeniny, které používáme my! Pokud byste to chtěli detailněji, nemá smysl předstírat, že o tom vím nejvíc – vše shrnuje třeba výborná přednáška Vladimíra Kopeckého jménem Vesmír rajskou zahradou života. Přesto se počastujme párem nejznámějších nápadů: životem na bázi křemíku, a Holtzmanovým mozkem. 

Životní formy na bázi křemíku jsou běžný koncept ve sci-fi literatuře. Křemík má skutečně některé chemické podobnosti s uhlíkem a někdy je považován za potenciální alternativní základ života. Ve srovnání s uhlíkem má ale křemík omezení při tvorbě složitých molekul a struktur, takže proveditelnost života na bázi křemíku zůstává spekulativní. Lze snad odtušit, že vesmír může být plný virů na bázi křemíku – ale pro něco složitějšího se (na základně dnešních znalostí chemie) nezdá být velká opora. 

Někteří například navrhují i myšlenku života založeného na prvcích, jako je bór nebo dusík. Jedná se převážně o teoretické úvahy, které jsou často zkoumány spíše ve spekulativní literatuře než v hlavním proudu vědeckého výzkumu. Dokonce i pokud bychom zůstali u uhlíku a oponovali tím, že přece existují anoxygenní bakterie, tak proč hledat kyslík – ano, existují, a možná budou existovat i jinde. 

Ale kyslíkový život je daleko efektivnější (protože chemie!), takže dovoluje vznik mnohobuněčného života měnícího si biom podle svého. A to potenciálně do takové míry, kterou můžeme detekovat na dálku…

Reductio ad absurdum

Ultimativním příkladem toho, co nehledat, je idea Holtzmanova mozku. To je koncept vycházející spíše z teoretické fyziky a kosmologie než z biologie. Jedná se o hypotetickou formu inteligentního života, která by teoreticky mohla spontánně vzniknout kdykoliv/kdekoliv v určitých scénářích v rámci kosmologických modelů, jako je například hypotéza multivesmíru. Ačkoliv nahodilost kvantového světa mohla hrát významnou roli při vzniku života či vesmíru, spontánně vznikající entity nechme spíše žánru fantasy a mému příbuznému Teologátorovi. 

Holtzmanovy mozky jsou primárně ilustrativní myšlenkový experiment – a pokud by nějaký astrofyzik navrhl projekt, který bude hledat je, mohl by se stejným gustem navrhnout hledání čajové konvice poletující na oběžné dráze, šimpanzů sepisujících Shakespeara nebo třeba špagetového monstra. 

Vesmír je opravdu hodně velký, takže existuje nenulová šance, že v něm žijí kdovíjaké složitosti odporující našim současným představám. Není asi mnoho vědátorů, kteří by to popírali. Naše zdroje jsou ale nevelké, takže nemůžeme dost dobře pátrat po každém nápadu s vervou, jakou by si mnozí představovali. Ergo se opět dostáváme k cestě nejmenšího odporu…

Konec konců, poslední půlstoletí kosmonautiky a astronomie dává za pravdu spíše skeptikům. Ano, možná najdeme jednou bakterie na Marsu, Europě nebo Titanu. Ale vize lidí před letem Sputniku-1, že na jiných planetách naší soustavy existují celé ekosystémy či dokonce civilizace podobné těm na Zemi, se zjevně nenaplnily. Co do rozmanitosti a bohatosti života je Země – při současném stavu poznání – stále jediným unikátem široko daleko. 

A dává proto smysl pátrat spíše po našich chemických příbuzných, než po exotických formách biočichů, jaké známe jen z análů sci-fi. 

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]