Evoluce člověka byla komplexní jev, říká Martin Hora

TLDR: Evoluční biolog Martin Hora z Přírodovědcké fakulty UK se dlouhodobě zabývá vývojem bipedalismu. Jak moc období, kdy jsme se naučili chodit po dvou, souvisel s evolucí inteligence? Zřejmě: nemálo!

Jaký byl nejvýznamnější okamžik, kdy došlo na oddělení člověka od zbytku fauny?

Já bych se možná snažil tomu oddělování člověka od zbytku fauny vyhnout. Protože většinou když jsme to zkoušeli, tak jsme dospěli k tomu, že člověk až tak odlišný od těch ostatních zvířat vlastně není. Nicméně takové asi nejklíčovější období, kdy se člověk opravdu začal odlišovat od našich nejbližších příbuzných primátů, za to bych považoval dobu zhruba před dvěma a půl miliony lety. V téhle době se objevuje rod Homo, máme přitom evidenci o tom, že se mění celý náš způsob subsistence, způsob obživy. 

Zintenzivňuje se využívání živočišných zdrojů potravy, máme k tomu třeba důkazy ve formě řezání na kostech – mnohdy u savců větších než současní lidé. Zároveň všechny ty živočišné zdroje a jiné zdroje potravy začaly být v téže době mnohem častěji zpracovávány pomocí kamenných nástrojů. Těch už nenalézáme jednotky nebo desítky, ale najednou stovky a tisíce. S tímhle souvisejí vlastně i další změny, co se týče naší morfologie. Lidé někdy v tomto období ztrácí schopnost pohybovat se efektivně ve stromech, což ještě australopitécinebo dřívější homininé měli. 

Z člověka se stává obligátní biped, pohybujeme se už v podstatě výhradně jenom po zemi a po dvou končetinách. Abychom získali všechny ty živočišné zdroje, najednou jsme museli začít překonávat mnohem delší vzdálenosti, než vidíme třeba u současných lidoopů. S tím se opět posouvá morfologie – vyvíjí se způsob lokomoce, abychom mohli doběhnout k nějaké mršině dřív než jiní mrchožrouti nebo predátoři, nebo případně abychom si kořist ulovili sami. 

Jak se všechny tyto změny podepsali na našem mozku? Vděčím vlastně bipediiza naší kognici? 

Do určité míry vlastně ano. Mluvíme o období, kdy jsme se začali podstatně více orientovat na živočišné zdroje a pohybovat v prostoru – to je zároveň také období, kdy začíná encefalizace neboli  zvětšování mozku. Takže to spolu určitě souvisí. Nicméně řekl bych, že to nebylo jenom o nohách nebo lépe řečeno dolních končetinách. Dané změny musely probíhat i na jiných úrovních našeho těla, vjiných orgánových soustavách, například cévní, která zase přispěla k vytrvalosti při pohybu. Důležitou změnou musela být termoregulace. 

Tropické oblasti v Africe, to znamená velké množství slunečního záření – při pohybu naše svaly navíc produkují velké množství tepla, které potřebujeme z těla odvádět. Takže někdy v téhle době si představujeme, že muselo dojít ke zlepšení naší schopnosti se potit a ochlazovat se tímto způsobem. Spolu s tím jsme ztratili většinu srsti, která bránila odpařování potu. Takže to celé je vlastně systémová změna – není to jenom o nohách, ale i o dalších částech těla a celkové morfologii a fyziologii. 

Jak jste se dostal ke studiu antropologie? Práce s kostmi by pro řadu lidí byla spíše něčím, co je odradí…

Často říkám historku, že jsme měli s rodiči zahradu pod hřbitovem – kde občas když jsme orali brambory, tak se nám tam objevila i nějaká kůstka . Což mě možná už podvědomě nasměrovalo k antropologii…

Ale třeba ještě po střední škole jsem moc nevěděl, čemu se vlastně chci věnovat. To jsem stále hledal. Byl jsem si jistý jenom tím, že se chci ještě něco dozvídat. A když jsem přemýšlel, co dál, objevil jsem obor, který se jmenoval Sociální a kulturní antropologie. Tam byl takový ten náznak studia exotických populací a krajů. A to mi trošku připomnělo dobrodružné knížky které jsem četl v dětství, tak jsem to vyzkoušel. A vlastně až při studiu oboru jsem si uvědomil, že víc než sociální a kulturní přednášky mě fascinují spíše přednášky doktora Blažka, které byly zaměřené více na biologii. Takže já jsem se už vlastně během bakalářského studia přeorientoval spíš na biologickou antropologii – a tam jsem pak i zůstal. 

Během magisterského studia jsme s doc. Sládkem zkoumali biologickou variabilitu člověka – proč se lidé liší, jaké to má důsledky prolokomoci nebo termoregulaci. To jsou témata, u kterých jsem zůstal do dneška. Vzhledem k tomu, co všechno se o nich dá bádat, tak mi asi vydrží ještě na hodně dlouho. 

Dále jste pokračoval i na zahraniční pobyt skrze Fulbrightovu komisi. Jen pro evidenci, jak jste se o tomto typu výjezdu dozvěděl? Co vám pobyt dal? 

To bylo vlastně díky mému školiteli, který na Fulbrightově pobytu také byl, což mě inspirovalo to zkusit. A co mi Fulbright dal? Byla to vlastně úžasná fyzická zkušenost z pobytu v cizím prostředí. Možnost podívat se, jak vlastně cizí pracoviště funguje jinak, jak se lidé chovají jinak, a ještě řeč je vlastně jiná – to byla prostě úžasná zkušenost k nezaplacení. Dalo by mi to takový nadhled vlastně i nad životem, nad problémy, které se u nás řeší, že je možné je řešit i trochu jinak. Inspirovat se těmi zkušenostmi ze zahraničí. 

Navíc jsem měl to štěstí, že jsem byl na špičkovém pracovišti co se týče evoluční antropologie. Měl jsem možnost tam pracovat vedle úžasných lidí, se kterými jsme rozjeli nějaké spolupráce – a dostal jsem se k tématům, která by mě vůbec nenapadlatady doma řešit. No a krom profesní stránky to mělo také ohromný přínos rodinný, nebo řekněme lidský. My jsme tehdy vyjeli s dvěma malými dětmi, které měly rok a tři roky. A přesto jsme tam byli schopní žít– člověk zjistil až tam, jak málo věcí potřebuje ke spokojenému životu. Což je taky docela dobré vědět. Bylo to tak dobré, že ještě dnes se mě ten starší, který si to lépe pamatuje,  ptá, kdy zase pojedeme do Ameriky. 

Závěrem tradiční otázku – co by lidé měli o práci evolučního antropologa vědět? 

Lidé mají často představu evolučního antropologa, jako někoho, kdo pracuje celý den někde s kostmi. Buďto je někde hledá, nebo je potom zkoumá, měří, prohlíží. 

Ale ve skutečnosti evolučním antropologem může být i někdo, kdo s kostmi vůbec nepřijde do styku. Můžete pracovat i s živými organismy, v mém případě by to byli živí lidé, skrze něž se také můžeme něco dozvědět o naší evoluční historii, ale zároveň i něco o nás živých lidech.

Publikováno původně na blogu Fulbrightovy komise.

[Martin Hora, LL, Kristyna Dzmuranova]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]