TLDR: Tomáš Jamník je violoncellista a propagátor netradičních koncertních formátů. V roce 2006 zvítězil na mezinárodní soutěži Pražské Jaro, byl finalistou Pierre Fourniere Award 2011 v Londýně. V akademickém roce 2022/2023 působil na New York University jako stipendista Fulbright-Masarykova programu – během šestiměsíčního pobytu zkoumal užívání unikátní výukové metody Otakara Ševčíka na různých hudebních fakultách v USA. Nejen o tom jsme pokecali v rámci dalšího fulbrightovského rozhovoru.

S lidmi z výzkumu se obvykle potkávám na jejich pracovištích, vy jste se chtěl potkat v centru Prahy. Kde se to tedy nacházíme a jak se tady koncertuje v této relativně menší místnosti?

Nacházíme se v Hrzánské pasáži, která je obklopena univerzitními budovami. Tento prostor ale univerzitě nepatří. Sídlí zde česko-švýcarská nadace Stadler Trier, která podporuje hudebníky. Tento prostor, dříve obchod, slouží jako zkušebna a koncertní síň. Předtím se tu prodávala mýdla a kdysi dávno zde rodiče Franze Kafky prodávali drahé látky.
Jako violoncellista vedu hudební projekty a je to první rok, co máme vlastní zázemí. V pasáži procházejí turisté, my zkoušíme, koncertujeme a oni nás mohou pozorovat a ptát se. Prostor slouží i jako místo setkávání s partnery a lidmi, kteří mají zájem o domácí koncerty.
Scházíme se tu u téměř kulatého stolu a dokážeme s kýmkoli naplánovat koncert prakticky kdekoliv. Nemusí to být jen obývací pokoj, ale třeba zahrada, terasa, sídlo firmy nebo veřejný prostor. Baví nás přesně napasovat repertoár na konkrétní místo a čas, kdy se koncert odehraje. 

Dá se říct, že je to taková malá koncertní kancelář.

Jak vznikl projekt domácích koncertů a jaký je jeho význam v dnešní době digitalizace a globální hudební scény?

Projekt Vážný zájem jsme spustili v roce 2016. Začalo to jako nevinný happening, kdy jsme chtěli lidem ukázat, že domácí koncerty jsou možné a přínosné. Profesionální hudebníci mají často málo příležitostí setkat se s publikem osobně. Věnujeme se své práci od dětství, trávíme hodiny v cvičebnách a koncertních sálech, ale s publikem se setkáváme jen krátce po koncertě.

Domácí koncerty tento problém řeší – motiv setkávání je tu klíčový. Často říkáme, že jsou to vaši sousedé, které můžete pozvat na koncert. A to se skutečně děje. Domácí koncerty se staly fenoménem, pořádají se jich stovky a šíří se spontánně, což nás velmi těší.

Navazujeme tím na historickou tradici. Mozart, Haydn nebo Dvořák často premiérovali svá díla právě na domácích koncertech. I v období před rokem 1989 byly domácí koncerty jedním ze způsobů, jak svobodně provozovat hudbu. Je to tedy návrat ke kořenům a lidé to mají rádi. Naším cílem je tuto tradici dále šířit a ukazovat, že vážná hudba může znít kdekoliv, nejen ve velkých koncertních sálech.

Jak se může někdo stát hostitelem nebo performerem domácího koncertu? Existuje pro to nějaká platforma?

Na našich webových stránkách máme aplikaci, kde se mohou registrovat jak hudebníci, tak posluchači a pořadatelé. Můžete zjistit, jestli ve vaší ulici není někdo, kdo by mohl zahrát, nebo naopak, zda se můžete připojit jako hudebník.
To, co nás hodně překvapilo, je obrovský zájem. Je skvělé sledovat, jak se lidé sami zapojují a vytvářejí vlastní koncerty. Ať už jste hudebník, nebo chcete uspořádat koncert u sebe doma, naše platforma vám to usnadní.

Jak vážná hudba zapadá do dnešního globálního a digitalizovaného světa?

Vážná hudba dnes často čelí vnímání jako elitářská nebo odtržená od reality. Snažíme se tento mýtus bořit tím, že ji přibližujeme lidem v menších, intimních prostředích. Když vážná hudba zazní zblízka, v autentickém prostoru, dokáže sama vysvětlit svůj původ, svůj význam a svou hodnotu.
Koncert v malém prostoru není jen hudební zážitek. Posluchač se může dozvědět více o skladateli, době, ve které tvořil, a estetických ideálech té éry. A to není jen akademická věc – je to fascinující, osobní zážitek. Začátečník během několika koncertů může například snadno rozpoznat Mozarta od Beethovena, i když se mu na první poslech mohou zdát podobní. A to je nádherné – hudba se stává živou součástí vnímání světa.

Jak jste se dostal k hudbě a jak vás to formovalo?

Začal jsem v pěti letech pod vedením profesora Škampy. Český systém základních uměleckých škol je skvělý a dostupný. Kromě hudebního vzdělání dává dětem také něco mnohem hlubšího – schopnost soustředit se, tvořit a komunikovat. Hudba mě provázela po celém světě – Asie, Amerika, Afrika. Je to univerzální jazyk, kterým mohu komunikovat napřímo s lidmi. Mrzí mě, když kultura přichází na řadu jako první cíl škrtů v dobách politických změn, především těch populistických. Investice do kultury je vždy návratná. Co by nám jinak zbylo, kdybychom přišli o tento odkaz?

Co pro vás znamenal Fulbrightův pobyt a jak vás ovlivnil osobně i profesně?

Můj Fulbrightův pobyt byl zaměřen na výzkum a studium metodiky Otakar Ševčíka, houslového pedagoga, jehož metoda je dodnes používána houslisty, violisty, violoncellisty i kontrabasisty po celém světě. Strávil jsem půl roku ve Spojených státech, kde jsem se věnoval studiu jeho odkazu a vlivu na americké hudební školství.
Ševčíkova metoda je fascinující svou systematičností a důrazem na detail. Ševčík jako první rozdělil hudební výuku na dvě jasně oddělené roviny – technickou stránku hry a interpretaci hudby. Dokázal přesně definovat, co je čistě technický pohyb ruky, prstů nebo těla, a co je už umělecký výraz, emocionální interpretace hudby. Ve Spojených státech jsem zkoumal, jak je tato metoda používána v různých univerzitních programech a jak se liší přístup k jejímu výkladu oproti evropským školám. Bylo fascinující sledovat, jak hluboký odkaz Ševčík v USA zanechal. Američtí studenti i pedagogové jeho metodu dobře znají, ačkoli paradoxně v jeho rodné zemi není jeho dílo vždy plně doceňováno.

Co jste během Fulbrightova pobytu konkrétně zkoumal?

Mým hlavním cílem bylo prozkoumat a zdokumentovat stav užívání Ševčíkovy metody na různých hudebních fakultách v USA. Zajímal jsem se nejen o to, jak přesně studenti cvičí podle Ševčíkových instrukcí, ale také o historický kontext – jak se metoda do USA dostala, kdo ji tam rozšířil a jaké měla modifikace v průběhu času.
Druhým cílem bylo porovnat přístup amerických pedagogů k této metodě s tím evropským. Evropská tradice se často váže na autentickou interpretaci, zatímco v USA je kladen důraz na precizní mechanické provedení. Tyto dva přístupy se vzájemně doplňují, a myslím, že ideální metodika by měla obsahovat prvky obou přístupů. Třetím a možná nejzajímavějším aspektem bylo pátrání po historických dokumentech a rukopisech Otakara Ševčíka, které se nacházejí v různých archivech a univerzitních knihovnách po celých USA. Díky digitalizaci a dostupnosti archivních materiálů jsem získal přístup k rukopisům, které u nás nejsou k dispozici.

Přišel čas na naši tradiční závěrečnou otázku – co by měl každý laik vědět o vážné hudbě?

Vážná hudba není něco nedosažitelného nebo elitního. Je to tvorba, které daly život konkrétní osoby v daném prostředí v danou chvíli. Neměla by být jen kulisou při nákupu nebo ve filmu. Je to živá forma umění, která dokáže člověka změnit, pokud jí věnuje pozornost. Za každou skladbou se skrývá příběh a obrovská lidská práce. Skladatelé a skladatelky nám pomáhají jitřit smysly, probouzet emoce, rozvíjejí fantazii a zároveň nás učí o estetice své doby. A právě to bych si přál, aby lidé vnímali a oceňovali.

Rozhovor vyšel původně na webu Fulbrightovy komise, víc hír.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]