Pečujme o citlivost lidského ucha, říká Michal Rataj

Michal Rataj je hudební skladatel. Vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a skladbu na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění u Ivana Kurze a Milana Slavického. Ve studiích pokračoval ve Velké Británii, v Německu a v USA a v roce 2006 obhájil na pražské HAMU disertační práci zaměřenou na elektroakustickou hudbu a současné koncepty radioartu.

V roce 2007/2008 strávil osm měsíců na University of California, Berkeley v Sanfranciském zálivu jako stipendista Fulbrightova programu. Pracoval jako hudební režisér a producent Českého rozhlasu v oblasti radioartu a rozhlasových her a byl členem mezinárodní producentské skupiny EBU Ars Acustica. Spoluzaložil pořad Radioateliér Českého rozhlasu Vltava a vytvořil internetový portál rAdioCUSTICA zaměřený na mapování současné domácí scény akustických umění. Jeho autorské i kolektivní práce uspěly v domácích i zahraničních přehlídkách.

Od roku 2014 spolupracuje s Českým rozhlasem externě. Je autorem převážně elektroakustické a instrumentální hudby, vystupuje sólově v autorských zvukových performance v Evropě i v USA. Vyučuje skladbu a elektroakustickou hudbu na Katedře skladby Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění a na New York University Prague, jeho tématy jsou prostorový zvuk, akusmatická hudba a live electronics. Je autorem hudební a zvukové kompozice k několika desítkám rozhlasových her a jako skladatel vytvořil hudbu k desítkám filmů, v poslední době převážně s režisérem Robertem Sedláčkem.

Působíte jako skladatel elektroakustické hudby, scénické hudby, rozhlasové hudby, duchovní hudby i jako pedagog. Jak mezi těmito svými polohami přepínáte?

Postupně jsem došel k tomu, že přepínání není třeba, protože hudební tvorba se jen různými způsoby otiskává do různých výstupních formátů, to podstatné zůstává zpravidla stejné. Snad jen u filmové hudby musí člověk někdy sáhnout mimo svůj hudební jazyk, protože hudba ve filmu má poněkud jinou roli, než když stojí samostatně. Pedagogická zkušenost má pak výrazně syntetizující povahu – vytváří určitý odstup a napomáhá přesným formulacím.

Jak pro laika popsat proces skládání hudby? Chodíte po místnosti a dlouze si broukáte, nebo spíše sedíte u počítače a iterujete noty, či něco docela jiného?

Kompozice je kreativní proces, jehož výsledkem je v čase strukturovaný zvuk, který má nějakou estetickou kvalitu. Ten proces může mít velmi různé podoby podle toho, s jakým zvukovým médiem pracuji. Když píšu klasickou partituru, vše se odehrává více uvnitř ve zvukové představivosti, protože partitura je jenom grafickou reprezentací něčeho, co teprve zazní. Když naopak komponuji s elektronickým zvukem, mám jako skladatel v ruce neustále se vyvíjející reálný zvukový výsledek, který mohu tvarovat v reálném čase. Tato druhá poloha se dá asi nejvíce přirovnat k malování obrazu, zatímco ta první spíše k romanopisectví – médium ovlivňuje proces.

Pocházíte z Písku, dnes přitom platíte za nejhranějšího českého skladatele vážné hudby v zahraničí. Kdy jste se začal o hudbu zajímat, a proč?

Já jsem se hudbě dost věnoval od dětství, doma jsme vždy hodně zpívali, u klavíru jsem seděl asi od čtyř let, ale pak na gymnáziu převládly elektrické kytary a syntezátory včetně klubek různých drátů, které mne celkem baví dodnes. Vše se odehrávalo v různých vlnách, takže nějaké finální rozhodnutí padlo spíš až uprostřed gymnázia, kdy jsem dostal tip na studium hudební vědy na FF UK – to bylo asi klíčové rozhodnutí pro všechno další směřování.

Později jste absolvoval také několik zahraničních výjezdů včetně Fulbrightovského pobytu v Kalifornii v roce 2007/2008. Jak určující pro vás zahraniční zkušenosti byly – napomohly nějak hmatatelně vaší další dráze?

Hmatatelně – to je divné slovo, na vědomí uvnitř si zpravidla nesáhneme, ale pochopitelně všechny zahraniční výjezdy byly naprosto klíčové – od prvního ve Velké Británii až po Fulbright, tedy téměř roční pobyt v Kalifornii, kam se od té doby rád vracím (byť proměna Kalifornie za posledních deset let je naprosto enormní, a nikoliv vždy příjemným směrem). Každá taková studijní cesta přinese kontakt s jinou komunitou a odhalí poznání, které nelze žádným internetovým nástrojem nahradit. Představa, že by mé děti měly být zavřeny do on-line klece s iluzí, že mají všechno, se v posledních měsících stala skoro noční můrou. Musíme cestovat, abychom poznávali různé a uměli odhalovat styčné plochy vzájemného obohacování. V Česku taky někdy propadáme pocitu, že se to dobré děje jinde – studijní cesta může být zpravidla dobrým nástrojem k tomu, abychom odhalili i to dobré v naší vlastní práci, ne jen to nedostatečné nebo chybějící.

Říkáte, že „hudebním skladatelem může být v současné době každý.“ Můžete popsat, proč tomu tak je?

Je to trochu zkratka, zájemce bych odkázal na příslušný článek. V principu jde ale o to, že obrovské množství vědomostí (nejen těch hudebních) je dnes součástí běžně dostupných digitálních nástrojů, často zcela zdarma. Jejich interface často umožňuje naprosto intuitivní ovládání, a protože hudba je v lidské kultuře zpravidla něčím velmi bytostným, rovněž intuitivním, stačí jeden klik a počítač začne bez sebemenší námahy cosi dělat sám a vyzve k tomu, abychom na takový automatický proces dali svůj copyright. Jistě, že tak rovnou nevzniká skvělá hudba, ale ta situace mě vedla k onomu zamyšlení, z něhož vyplývá spousta dalších úvah, mimo jiné také pedagogických.

V souvislosti s tím pak leckoho asi napadne otázka, jestli demokratizace vytváření hudby status skladatele nějakým způsobem nedegraduje. Co si o tom myslíte?

Status skladatele byl degradován dávno celkovou proměnou hudební kultury. Co je však degradováno zcela jistě, je poslechová zkušenost společnosti, protože v záplavě stejného zpravidla vzniká šedý průměr. Lidské ucho je velmi adaptibilní, velmi rychle se jeho způsob slyšení promění a zejména citlivost na jemnosti a drobné rozdíly snadno zmizí úplně.

Na konec se pak klasicky zeptám na mou tradiční otázku – co by o skládání hudby měl každý člověk vědět, ale podle vás se to příliš neví?

Člověk komponování vůbec nemusí rozumět, aby si jakoukoliv hudbu mohl vlastním poslechem užít, resp. aby se o to rozhodně pokusil.

Publikováno původně na blogu Fulbrightovy komise.

[Michal Rataj, LL, Kristyna Dzmuranova]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama