Zapomeňte na stromy, uhlík z atmosféry vysávají nejlépe řasy

TLDR: Jak mořské řasy rostou, vážou do sebe atmosférický oxid uhličitý, hlavního původce oteplování atmosféry. Totéž sice umí i stromy, řasy ale snáze stáhneme ke dnu, odkud se uhlík jen tak neuvolní. Loňská studie tu, letošní oznámení tu.

Problémy roku 2019

Ekologická témata letos vydatně časté deště & jakási epidemiologická krize poněkud odsunuly stranou. Ale jen co zase pár týdnů nezaprší a jen co nám covid odcoviduje nějaká ta vakcína, budeme se už zase moct věnovat podstatným věcem – třeba hádkám o povaze života, uhlíku a vůbec.

Žhavým trendem klimatických debat se v posledních letech nápad na dekarbonizaci atmosféry. Tedy, samozřejmě ne úplnou redukci oxidu uhličitého (Zhyň, Strawmane 1!), to bychom tu zmrzli. A jistě ani nikoliv jako jedinou metodu pomoci přírodě (Je konec, Strawmane 2!), to by moc nepomohlo. Leč zároveň mezi všemi metodami geoengineeringu jde o věc vyzkoušenou, kterou dělá i příroda sama skrze uhlíkový cyklus, takže víme, že to může být dílčí pomoc (Okus můj meč, Strawmane 3, ať se tvá mrzkost smaží v pekle!).

Mezi všemi dekarbonizačními megafabrikami, kterých bychom ale potřebovali miliony, pak vloni do této zápletky vešly stromy jako dílčí pomocník. Stromy mají totiž tu výhodu, že na rozdíl od fabrik rostou více méně samy, a při rozumném zacházení by mohly v rozumném časovém horizontu miliardy (!) stromů napomoct snahám o udržení nynějšího klimatického optima. Ono „rozumné zacházení“ je ale třeba dvakrát podtrhnout, protože se stromy zároveň souvisí riziko odčerpávání vody, proměny teplotních vzorců nebo biodiverzity. Všeho moc škodí – i stromů.

Pod rouškou pandemie však nyní do zápletky nečekaně vstupuje další aktér – mořské řasy!

Zdroj: Pixio, Stihl, vlastní

Uhlíkový Batman vs. Superman

Již loňská studie týmu vědátorky Halley E. Froehlich z University of Washington naznačila, že čistě matematicky jsou mořské řasy z hlediska odsávání oxidu uhličitého vůči stromům efektivnější, asi jako když si srovnáte Supermana s Batmanem. Řasy lze pěstovat na 48 milionech čtverečních kilometrech oceánů, přičemž jen tisícina této plochy by stačila i eliminaci uhlíkové stopy globálního zemědělství.

To furt není samozřejmě málo – 48 tisíc čtverečních kilometrů je třeba zhruba rozloha Slovenska. Řasy jsou ovšem rozhodně snáze manipulovatelné než stromy, a oceány jsou rozhodně větší než souš, což zní jako dobrá směna mezi realističností a ideály.

Loňská práce stále označila lepší cestu k udržení rozumného, nám lidem vyhovujícího klimatu jako snížení emisí. Ale asi tak nějak všichni tušíme, že to se jen tak nestane. Pěstování kilometrů a kilometrů řas by nám tak mohlo koupit čas.

Nyní se nápadu chytila soukromá společnost Running Tide, která přišla s další užitečnou inovací. Dekarbonizace pomocí stromů měla totiž určitou nevýhodu v tom, že vypěstované stromy by bylo nutné po jejich smrti pohřbít. Jinak by nám jejich tlením došlo na opětovné uvolnění skleníkových plynů do atmosféry. Jde sice o úkol až pro generace po výsadbě, rozhodně šlo však o komplikaci.

Running Tide ale přišel s tím, že řasy je možné stáhnout sítí jednoduše hluboko ke dnu. Odtud by uhlík zachycený v řasách již neměl nahoru stoupat, inu, minimálně v horizontu milionů let poté, co se ono dno vlivem posuvu kontinentálních desek možná dostane zpátky na souš. Stáhnout ke dnu je přitom možné celé lány řas najednou.

Zdroj: Public Domain, vlastní

Cože, soukromá společnost?

Zlí jazykové nyní nejspíše namítnou, že Running Tide si na klimatu jenom dělá byznys, což je prý špatně. V reálu se společnost primárně zabývá chovem škeblí pro potravinářské účely – řasy jsou zatím jenom vedlejším projektem. Ale vzhledem k tomu, že část řas by také mohla najít uplatnění v potravinářství i jinde (byť tyhle by nám toho uhlíku moc neodsály), zdá se být projekt kombinací příjemného s užitečným.

Bez soukromého sektoru se každopádně potlačení antropogenních vliv proměny klimatu neobejde. Teď jde jen o to, že ekonomika a poptávka musí začít chtít udržení přijatelných ekologických podmínek namísto toho, aby to vyžadovaly jenom regulace státu. Právě ono řízení shora kritici vyčítají ekologii, inu, od pradávna. A dokud se to nezmění zespodu, nelze reálně čekat významnou změnu.

Rising Tide ale naznačuje, kudy by mohla minimálně část soukromých společností zaměřených na ekologický sektor v budoucnu kráčet. Samozřejmě jako vždy, když řeším spíše aplikaci než čistou vědu, nelze vyloučit, že velkopěstování řas bude mít i nějaké zatím neznámé negativní jevy. Třeba, že se na souši současná masivní výsadba stromů promění v jejich masivní kácení! K čertu se stromy, na co je vlastně potřebujeme?

To je už však daň za naši krátkou paměť, schopnou v létě zapomenout, čeho jsme se báli na jaře, a na podzim jednoho roku zcela ignorovat obavy podzimu roku předešlého. Ani ve světě budoucnosti jen tak nezměníme to, co nás dělá lidmi: naši děravou paměť. Snad nám ale projekty jako Rising Tide dají víc času na svých nedostatcích pracovat.

[Ladislav Loukota]

Více o roli stromů níž:

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Diskuze

Reklama