V Arktidě byly naměřeno rekordních 38 °C

TLDR: Podobné teploty nebyly výjimkou ani dříve, přesto průměrné teploty v posledním století vzrostly. Ropná havárie v Norilsku ukazuje, jaký to může mít důsledek na lidskou aktivitu. Zdroj tuna.

Žhavá novina!

Bývaly časy, kdy slovo „Sibiř“ připomínalo kruté podmínky, při nichž se psi rvou o místo u ohniště. Ale časy se mění, a Sibiř možná časem bude konotovat spíše místo, kde se psi rvou o chládek. Ruský Verchojansk totiž minulý týden utržil cenu za nejteplejší místo polárního kruhu! Místo, kde je v zimě až -55 °C, nyní překonalo rekordní hranici 38.0 °C. Je to zřejmě vůbec nejvíce, kolik bylo lidmi v Arktidě naměřeno. Ale má to několik „ale“.

Předně – lidská paměť má krátkou výdrž. Možná si myslíte, že v sexu vydržíte jen chviličku, ale fskutečnosti jste oproti lidské paměti úplný maratonec! Nemluvím teď o záznamech meteorologů – ty mají ve Verchojansku přes století. Což nám na sledování dlouhodobého trendu už docela stačí. Ale ta lidská paměť se podepisuje na tom, že články o zvyšujících se teplotách nebo suchu se typicky nejlépe čtou v létě.

Co se tím snažím naznačit je fakt, že během léta bývá i ve Verchojansku typicky tepleji, než si mnozí možná asociují se Sibiří. Průměrné vyšší červnové teploty můžou ve Verchojansku mít 19,9 °C. Nynější rekord je tedy skoro dvojnásobně vyšší poněkud vyšší než průměr, což není málo a budeme se tomu ještě věnovat níže. Ale v dané lokalitě to zkrátka ani běžně v létě nevypadá jako v reklamě na kožich.

Za druhé – a tím si z cesty odsuneme druhý argument – ano, Verchojanks není jediným místem, kde v polární oblasti došlo na podobný rekord. V roce 1915 naměřili podobných 37,8 °C ve Fort Yukon na Aljašce. Přesto není na místě sprásknout ruce s tím, že „to tu už bylo, takže i nějak bude“. Sibiř, která se vloni propírala kvůli místním požárům, je totiž letos opět pod náporem vyšších teplot. A Verchojansk je v nich jenom příslovečným vrcholkem tajícího ledovce.

Únik nafty u Norilsku z pohledu družice. Zdroj: ESA
Únik nafty u Norilsku z pohledu družice. Zdroj: ESA

Když ledy tají

Verchojanské měření sice někteří zpochybňovali jako nepřesné, ale data WMO z meteorologického balónu potvrzují jeho závěry. Při pohledu na poslední týdny by totiž bylo spíše s podivem, kdyby nějaký ten teplotní rekord nepadl. Vysoké teploty na Sibiři se totiž drží 20 až 25 °C nad teplotním průměrem v celé oblasti. A na kontě mají už i první významnou ekologickou katastrofu tohoto roku. Zapomeňte na požáry, ty příliš smrdí dřevním rokem 2019 – letos letí toxické úniky!

Na jeden z nejvážnějších v posledních desetiletích došlo před pár týdny v ruském Norilsku, kde se zásobník nafty zbortil pod navlhlým, změkčeným „permafrostem“. Do místní řeky Ambarnaja uniklo na 14 tisíc tun ropných produktů, za což říční biočichové překvapivě příliš vděční nejsou.

Rusové sami předpokládají, že podobných nehod bude přibývat. Respektive – předpokládal to již sám Roshydromet ve zprávě z roku 2017. Řada průmyslových staveb na Sibiři – a nejspíše i v Kanadě – byla vybudována s tím, že jejich podloží tvoří půda, která nerozmrzá ani v létě.

Ohledně tání permafrostu se obvykle skloňuje riziko úniku metanu (které dávno pozorujeme) nebo roztání dávno těl zemřelých vlivem nakažlivých chorob (totéž, viz loňská epidemie antraxu na Sibiři). Ale dalším problémem bude tání i pro stavby. Uvážíme-li, že průměrné teploty na Sibiři dlouhodobě rostou, i kdyby byly antropogenní klimatické změny vedoucí k problémům pro biodiverzitu, zemědělství, migraci, atakdále atakdále, celé jenom jeden velký aprílový žertík, pro situaci u polárního kruhu jsou vyšší pařáky prostě problém z více důvodů.

Třeba protože padající baráky jsou horší než nepadající baráky.

Pixabay, Picture Alliance, Maximum Mitch/Tom Cruise

Světlo na konci tunelu?

Oteplování Sibiře samože přináší také určitá – z pohledu člověka – civilizační pozitiva. Ruská studie vloni odhalila, že výrazně větší oblast Sibiře bude v druhé polovině století obyvatelná a kultivovatelní zemědělstvím. Pokud oteplování bude pokračovat, mohlo by se to týkat stále větší rozlohy i v dalších staletích. Člověk se přizpůsobí.

Pro středoevropské, indického nebo saharského čtenáře je však pramalou útěchou, že klimatické změny budou někde jinde znamenat zlepšení životních podmínek, když pro jeho region přinesou spíše zhoršení. Teplo samo o sobě navíc ještě neznamená i pohodu. Budoucí srážkové vzorce jsou velkou neznámou.

Ohledně klimatu se povážlivě často vyvolává poněkud zavádějící dojem, že nás za „pár let čeká apokalypsa“. V reálu nás významné zvýšení vodní hladiny může čekat až za století či staletí, a totéž může platit i pro vznik nových regionů nepříznivých pro lidský život. Je pravděpodobné, že řada změn bude tak pomalá, že se jim společnost bude hlemýždím tempem přizpůsobovat.

Cesta k novému světu nebude lemována apokalypsou, ale spíše nekonečnou sérií menších šlamastik v duchu úniku v Norilsku – na které už ale nebudeme čekat staletí, protože již dávno dorazily.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Diskuze

Reklama