Na smrt blízkých reagují všichni primáti, lidé ale jedinečně

TLDR verze: Smrt je sice nepříjemná šlamastika života, její univerzalita nám ale dovoluje srovnávat kognici mezi různými druhy. Studie tuna

Smrt je věda

Lidová moudrost praví, že v životě jsou jisté jenom dvě věci – smrt a daně. Jako někdo, kdo by smrt nejraději vypnul jako „plýtvání mentálními zdroji“, doufám, že nejnovější medicínský výzkum učiní alespoň z toho prvního časem přežitek. Aspoň trochu. Ukazuje se však, že postoj člověka vs. jiných druhů ke smrti může být užitečný. Minimálně tedy při pátrání po tom, nakolik mají ony jiné druhy pokročilé vědomí.

Tým pod vedením André Gonçalvese z Kyoto University a Susany Carvalho z Oxfordu nyní sestavil první komparativní studii toho, jak primáti reagují na smrt blízkých. Základní kámen oboru Komparativní thanatologie (což je název, na který se v baru musí to či ono pohlaví balit fakt skvěle) vznik z víc jak dvou set let dokumentování reakce primátů na přítomnost smrti. Z toho už zkraje vyplývá cosi, co bude třeba zmínit: srovnání tak široké palety zdrojů (včetně anekdotických!) i druhů bude nutně dost šejdrem.

Autoři sami se ale nechali slyšet, že jsou si toho vědomi. Cílem však bylo srovnat na první pohled pochybné zmínky z análů 19. století s tím, co o primátech víme dnes. Prozatím jde jenom o určení základních obrysů v duchu toho, „co se tak nějak tuší“, které by mohly být využity pro budoucí hypotézu. Oba týmy shrnuly 240 zpráv a studií s cílem vypíchnout tři pointy – zdokumentovat historická data, interpretovat současná data a vypsat základní charakteristiky reakce na smrt u primátů.

Z tak širokého cíle je asi jasné, že výsledku by se podařilo dosáhnout, i kdyby trakaře padaly. Práce nicméně dobře sumíruje poměrně známé skutečnosti. Napříč vícero druhy se objevují podobné projevy reakce na smrt: matky nosí i po smrti těla svých zesnulých mladých, anebo pozůstalí přicházejí „uctít“ tělo zesnulého (případně zneuctít), popřípadě u něj drží „tryznu“. Zajímavé je, že některé druhy nepraktikují přenášení mrtvých těl mláďat. Třeba lemuři. Překvapivě se tak ale podle autorů neděje kvůli tomu, že by lemuři byli necitlivé svině. Jenom postrádají stejnou schopnost uchopit předměty (v tomto případě doslova neživé) jako jiní primáti. Smrtící depresi tak musejí lemuři hledět do tváře bez podobné psychologické podpory.

Takový schody do nebe

Gonçalvese a Carvalho v závěru postulují možnost, že primáti jsou zkrátka schopni implicitního chápání konceptu smrti značně podobně jako my. Jako lidé máme občas trochu pocit, že vědomí a kognice je jakýmsi binárním stavem. „Lidi mají duši“ vs. „zvířata duši nemají“, jak se tradovalo v nejrůznějších naukách ještě poměrně nedávno.

Zdá se ale, že kognice takhle nefunguje. Nejde o dvě různá patra (Ano vs. Ne), ale spíše o schodiště mezi maximem a minimem. Primáti (mínus lidé) zřejmě koncept smrti dobře chápou a stojí jenom stupínek či dva pod námi. Lidé jsou však s to jí chápat a pracovat s ní jako s ideou stále nejlépe.

Vše výše uvedené samozřejmě také pochází z pozorování v divočině, popřípadě v zajetí. Reálně nemůžeme opičákům do hlavy vidět – tedy zatím. S nějakými EEG senzory bychom nejspíše časem mohli. Takové senzory ale zdaleka ještě nejsou na úrovni, kdy by je výzkumníci nerušeně navlékali zvěřeně.


Oba komparativní thanatologové tak navrhují vyzkoušet alespoň některé experimenty v kontrolovaném prostředí, kdy by například došlo na replikaci stejného vystavení smrti u různých druhů, a následné pozorování reakce. Něco podobného by nebylo testováno poprvé – bylo by to ale poprvé napříč tak širokým spektrem druhů primátů.

Primáti nejsou v uvědomění si smrti nejspíše sami. Nejznámější truchliči jsou mezi slony. Studium zvířecí kognice je ovšem rozhodně poněkud ožehavé téma, kterému se pod nohy pletou nejrůznější biasy stejně jako školka na výletě. Lidi, kteří třeba nejedí z etických důvodů maso, mají občas tendence vnímat i nejmenšího chrobáka jako ekvivalentního doktorovi filozofie. A opačně! Vidíte, teď jsem dva takové slamáky taky postavil! Tuší se přitom, že smrt (a její interpretace) nebude možná jediný projev zvířecí inteligence podobného druhu. Jak ale naznačuje žertovné video níže, do každé podobné laviny vjemů nutně neseme vlastní antropogenní bagáž víc, než je žádoucí.

Užitečná Smrť

Problém pramení z toho, že kognice napříč druhy se srovnává špatně. O jiném člověkovi můžete třeba říct, že je idiot, protože se mu líbí Kameňák. Ale psa nebo ptáka se na podobné vyšší otázky stran jakosti vědomí bohužel nezeptáte. Smrt je ale „naštěstí“ natolik univerzální přírodní téma, že díky němu thanatologie může osvětlit mnohé ohledně toho, jak pokročilé vnímaní jiné druhy mají!

Ještě než tak snad smrt pošleme (alespoň zčásti) během příští dekád do starého železa, snad nám poslouží k nějaké dobré věci. Dost pravděpodobně ke zjištění, že existenciální tíseň z vlastního odhodu rozhodně není jenom trauma, které prožívají zástupci Homo sapiens. Dost možná na něj v nějaké míry život trpí, co je vlastně životem.

[LL]

Snad nám časem více řeknou nové metody studia mozku v činnosti. Třeba optogenetika! 

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.

A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube!

Diskuze