TLDR: Využití jedů sahá až 20 000 let do minulosti, přesto však má dneska jed i pozitivnější využití. Zdroj třeba tuna.

Jestli je oheň naše první technologie, jak praví klasik Peter Weyland z jinak béčkového Promethea, pak jed je technologií druhou! Ačkoliv mnoho jiných biočichů používá jed, ten je typicky produktem jejich tělesné biologie. Lidé se ale naučili s jedem dělat nejrůznější kousky, aniž bychom se s ním narodili. V průběhu staletí tak jed utvářel dějiny zlověstným i pozitivním způsobem…

Lovci, sběrači, chemici

Příběh jedu začíná v dávných dobách, kdy první lidé objevili jedovaté látky a začali e používat k vylepšení svých zbraní. Archeologické nálezy ukazují, že již před úsvitem civilizace mohli neolitičtí lidé využívat jed ke své potřebě.

Naznačují to například drážky v loveckých nástrojích, které byly zřejmě určeny k uchovávání jedů, jako je tubokurarin. To dokazuje, že tyto rané společnosti měly rozvinuté znalosti o toxinech a jejich účincích. Nejstarší známý je přitom ricin – ten mohl být na hrotech šípů využíván až před 20 000 lety.

Jed však dělá množství – a mnohé substance, které byly v „běžném množství“ smrtící, mohly v množství menší vyvolat… poněkud jiný efekt. „Jedy“ v roli psychoaktivních látek tak mohly napomoct i evoluci naší mysli, byť nyní spíše spekulujeme.

Se vznikem civilizace

Panují však spekulace, že znalost toxických látek byla v komunitách neolitu střeženým tajemstvím tehdejších „elit“, což dalo vzniknout pojmu „medicinman“ nebo „šaman“, který vládl tajemnou (pro okolí) a smrtící mocí.

S nástupem civilizací rostla i rafinovanost používání jedů. V historii společností se legendární postavy proplétaly s příběhem o jedech. Mithridates VI, král Pontu, žil prý v neustálém strachu z atentátu a byl posedlý hledáním léku na každý jed.

Testoval jedy na odsouzených zločincích a nakonec vyvinul protijed, Mithridatium, který kombinoval malé dávky mnoha bylinných léků. Jeho práce v oblasti jedů a protijedů se stala natolik proslulou, že když jeho království dobyl Pompeius Veliký, Římané si jeho znalosti odvezli do Říma a přeložili jeho poznámky do latiny.

Otrava je umění

V Indii popsal zase starověký chirurg Sušruta stádia pomalé otravy a léky na ni. Ve starověké Indii byly rozšířené také otrávené zbraně a válečná taktika využívající toxické látky. Kautilya, poradce prvního maurjovského císaře Chandragupty, doporučoval používat jedy pro politický prospěch a radil propracovaná opatření proti otravě, včetně používání ochutnávačů potravin.

Mezitím v Egyptě faraoni jako Menes studovali jedovaté rostliny a jedy a Kleopatra slavně testovala jedy na svých služebných, než údajně po smrti Marka Antonia ukončila svůj vlastní život. Egyptské znalosti jedů, jako byl například oxid arsenitý, položily základy pro budoucí alchymistické studie.

V době Římské říše se jed stal oblíbenou metodou vraždy, zejména mezi šlechtou, která se snažila zlikvidovat politické nebo ekonomické konkurenty. Například nechvalně proslulý římský císař Nero byl známý tím, že používal kyanid k likvidaci nežádoucích členů rodiny.

Nejen negativní vynález

Ve středověké Evropě se jed stal oblíbeným prostředkem zabíjení, a to i v době, kdy byly objeveny léky na mnoho běžných jedů. Zvýšená dostupnost jedovatých látek skrze rozvoj společnosti umožnila lidem nakupovat materiály, které se daly použít jak k léčení, tak k poškozování druhých.

A také na Blízkém východě arabští chemici vyvinuli formu arzénu, která byla bez zápachu a průhledná, takže ji bylo téměř nemožné odhalit – nástroj vraždy, který se rozšířil po celé Asii.

Každá mince má ale dvě strany, a rozvoj „alchymie“ měl krok negativních důsledků i ty pozitivnější. Studium jedů časem vedlo k pokroku v toxikologii, vědě o jedech, která zase přispěla k vývoji léků a dalších užitečných technologií…

V moderním světě se jedy častěji používají konstruktivně jako pesticidy, dezinfekční a konzervační prostředky, i když stále představují riziko, zejména v důsledku náhodné otravy výrobky denní potřeby! Stejně jako s tím ohněm tak i jed platí, že může být zlý pán, ale dobrý sluha!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]